Závod mého života

14. To co všichni hledali

„No jo, Hb se zmínil." Jack prudce zaparkoval na nejbližší volné místo a otočil se na mě. Při parkování udělal půlku hodin. Já jsem se na něj káravě a zároveň užasle dívala, protože jsem se bouchla do hlavy.

„Buď mě varuj, nebo takhle nejezdi v mé přítomnosti." Jack si vůbec nevšímal mích výčitek a měřil si mě pohledem. Připadala jsem si jako malá bakterie, kterou vědec zkoumá pod mikroskopem. Vlastně jen čekám až vytáhne nějaký blok a začne si psát poznámky.

„Ty znáš Skoče, dokonce jeho závodní přezdívku." Koukal na mě jak nevím na co, možná jak vyprahlý na vodu. Ale to se mi nezdá jako správný přirovnání. „No... on o tom nejspíš asi ještě neví, ale já jsem si už všechno pospojovala."

Jack mě znovu projel pohledem, jako by něco hledal a mně to konečně došlo, co by všichni mohli hledat. Možná že to tetování. Měli jsme ho celá rodina. Dokonce i nějaký účastníci závodu. Až teď mě napadlo, že by ho mohli mít všichni. Ale také jsem si všimla, že ho má každý trochu jiný.

Dodala jsem si odvahu a otočila se k němu zády. Nadechla se roztřeseným dechem a stáhla si z jednoho ramene mikinu. Čímž se mu vyskytl pohled na tetování, bylo to moto v latinském jazyce. „Potius mori quam deficere" Chvíli jsem tam seděla a čekal co se bude dít.

Jack mlčel, neřekl ani slovo. Už jsem se chtěla otočit zpět, když jsem ucítila chladný dotyk na lopatce, kde mám své tetování, posledních pár věcí, které mě pojí s mím starým a snad i budoucím životem.

„Je to moto, znamená to-"Jack mě nenechal domluvit a skočil mi do řeči. „Vím co to znamená." Řekl a narovnal mi mikinu. Měl vážně studený prsty a já se otřásla, a tím i setřásla jeho ruku. „Co?" Zeptal se nechápavě. „Máš studený prsty. A to fakt jako hodně." Usmál se na mě pokřiveným úsměvem a pak se naopak zády otočil on ke mně.

Odhrnul trochu límeček košile a mě se naskytl pohled na stejný nápis, jediný rozdíl byl ve velikosti písma. Na krku měl úplně to samí. „Potius mori quam deficere" řekla jsem si potichu pro sebe. Bříškami prstů jsem mu také přejela přes nápis na krku.

Nepatrně sebou cuknul, už jsem chtěla dát ruku pryč, ale on mě zastavil. „Ne to je dobrý, vlastně je to docela příjemný, hřeješ. Což je docela divný, když vezmu v potaz jak jsme oblečení. Mám toho na sobě víc než ty. Ou, tak to vyznělo strašně moc divně, nemyslel jsem to zle, já se omlouvám já, vlastně ani-"

„Pšt to je dobrý." Zastavila jsem ho v jeho pokusech, vlastně ani nevím o co, prostě se najednou rozjel a nebylo cesty zpět. Mluvil a mluvil a nedal se jen tak zastavit. Někdo má třeba takový problém když lže, ale on snad nelhal ne? o čem že jsme to rovna mluvily.

Vracela jsem se v duchu ke konverzaci, vlastně mi v tu dobu neměl v čem lhát. Prostě se něco stalo a já se v tom nebudu šťourat. Přes to jak moc jsem zvědavá. Ruku jsem spustila do klína a sedla si zpět rovně do sedačky. Seděla jsem dost zkoprněle mezi tím co si pět rovnal límeček a sedal si tak též zpět rovně do sedačky.

Nastalo takové to ticho, ale já ho nechtěla přerušovat. Neměla jsem co říct. Stále nechápu, co se to před chvílí tady odehrávalo. Další mučivě dlouhou dobu bylo ticho. Dokud se Jack neodhodlal, a nezačal mluvit.

Čekala jsem od něj snad skoro všechno, ale jeho otázku fakt ne. Po tomhle všem se prostě zeptat na tak, prostě základní otázku je takový...divný.

„Jak se jmenuješ?" Zněla ta divná otázka, to to fakt neví? „Emily" Odpověděla jsem mu jednoslovně což mu nestačilo, protože svou otázku upřesnil. „To vím, jak se jmenuješ celým jménem, myslím tím úplně celým." Ach jo když ono je tolik dlouhý.

„Emílie Kiera Reif Sedláčková. Proč?" Byl ticho vypadal, jako by mou otázku ani nezaregistrovala a jen přemýšlel nad mojim jménem a tak jsem svou otázku zopakovala hlasitěji. „Proč?" Stále nereagoval a tak už mi to nedalo a šťouchla jsem do něj. 

„Ehm, co?" Řekl a podrbal se nervózně na zátylku. „Ptala jsem se proč se na to ptáš?" Rozhlídnul se jako by se mé otázce chtěl vyhnout. Potom se podíval na hodiny a pak se vše dělo strašně moc rychle.

Dal mi batoh, vystrnadil mě z auta popřáli mi hodně štěstí a pak už jsem se jen dívala za vzdalujícím se autem. „Ahoj" Řekla jsem potichu. V hlavě jsem měla strašně moc veliký zmatek. 

Stála jsem stále na místě a dívala se na cestu, kudy jelo auto než zmizelo za odbočkou, za kterou jsem neviděla, asi bych zde stála ještě dost dlouho, kdyby na mě někdo nezatroubil a následně jsem neslyšela zvonění z budovy, která se rozprostírala předemnou.

„Tak jdeme na to" Řekla jsem si a vydala se ke škole.

Trochu kratší, ale i tak další kapitola. Původně měla být spojená s předešlou, ale to by bylo zase moc dlouhý.  

Tak schválně, pokud bude mít někdo nápad co by mohlo moto znamenat zkuste napsat do komentářů.

Vaše Em - 1.5.2021