Závod mého života

19. Opakované bloudění

Už po škole bloudím kolem půl hodiny, ale po knihovně jako by se slehla zem. Už jsem tam měla být, jenže jak už jsem zmínila, knihovna není nikde k nalezení. Zkoušela jsem se dívat i do plánku školy, ale to mi taky nepomohlo.

Rozhodla jsem se zamířit do kanceláře, protože už sem fakt bezradná. Už se blížím k ředitelně, když do mě něco, nebo spíš někdo vrazí. Když se otočím stojí tam sám osobně ředitel. „Pardon, pospíchám." Řekl a pak zase zmizel, ani sem nedošla k ředitelně a ředitel běžel zase někam pryč.

Tak tady se toho asi moc nedozvím. Budu muset bloudit a snažit se, taky bych se mohla někoho zeptat, ale na to jsem moc hrdá. Zničilo by mi to reputaci. Po scéně u oběda se mi nechce moc s někým navazovat kontakt.

Asi jsem divná, do ředitelny bych se šla zeptat, ale spolužáka ne. Je to se mnou asi už hodně špatný, já říkala že peníze lezou na mozek. Z mé sebelítosti mě dostal nápis na dveřích, na kterém stálo "knihovna", konečně.

Vzala jsem tedy za kliku a otevřela dveře, které strašně zaskřípaly. Nebylo to strašidelný, ale rvalo to uši. Moc lidí sem nejspíš nechodí, jinak by ty dveře tak nevrzali. Někoho by to určitě taky štvalo a něco by s tím udělal.

Dveře jsem tedy dootevřela a vešla do knihovny. Byla to menší místnost s regály plných knih. Naproti dveřím byl malý gauč se stolkem. Jinak tu byly jen knihy. Nikdo nikde nebyl, čekala jsem nějakou starou paní nebo pána, který by se tu měl jako v ráji.

Tolik knih na jednom místě jsem už nějakou dobu neviděla. Ve vzduchu byla cítit staroba knih, miluju tu vůni tak jako vůni spálených gum, benzínu a podobný. Vydala jsem se omrknou nabídku knih v nejbližším regálu. Byli tu jak romány tak detektivky. Většina knih byla stará a měla zažloutlý strany.

Vyndala jsem jednu, která mě nejvíce zaujala. Oprášila jsem ji od prachu a sedla si s ní na gauč, který byl už docela prosezelí. Když nad tím tak popřemýšlí, můj trest je výpomoc v knihovně. Čtení by se do toho dalo taky zařadit. A tak jsem se začetla do příběhu. Strana míhala stranu, kapitola kapitolu, až jsem byla u epilogu.

Příběh v knize mě zaujal na tolik že jsem si nevšimla že už tu nejsem sama. Když jsem vracela knihu všimla jsem si že v druhém rohu knihovny, v menším křesílku si čte starší paní. Nechtěla jsem ji rušit, ona mě taky nevyrušila a tak jsem jen vrátila knihu na své původní místo.

Venku už se stmívalo a tak jsem se rozhodla se vydat domů. Odešla jsem tedy z knihovny bez povšimnutí a vydala se chodby ven. Cesta zpět už nebyla tak náročná jako ta sem. Zastavila jsem se u skřínky, kde jsem si nechala učebnice a vydala se k východu.

Pro mé štěstí bylo ještě odemčeno. Moc jsem to nečekala, protože když jsem šla chodbou všimla jsem si hodin ukazující šest hodin večer. Nakonec jsem tu knihu tak rychle nepřečetla, seděla jsem tam s ní dost dlouho.

Vyšla jsem ven a už bylo šero. Nikdo nikde a já si až teď uvědomila že nemám odvoz. Skoč to zrušil a Jackovi jsem dala vědět že ho už potřebovat nebudu. Své rodné město docela znám, ale tuhle bohatou čtvrt moc ne.

Přes strach že zabloudím jsem se přenesla docela rychle, když se za mnou ozvalo šustění. Teď mnou cloumal jiný strach a tak jsem se bez přemýšlení vydala nějakým směrem. Chtěla jsem vědět jestli za mnou někdo jde, ale zároveň jsem nechtěla vidět kdo to je, ještě by mě honil ve snech.

Nic jsem za sebou neslyšela, ale i tak jsem se rozběhla do hlubin města. Běžela jsem poměrně dlouho. Dokud jsem si nezačala všímat že nevím kde jsem. Tohle už nebyla bohatá čtvrt, tohle se mi nelíbilo. Řekla bych že jsem se dostala do maléru. Procházela jsem ulicemi a hledala rozcestník, zastávku autobusu nebo nějakou mapku, abych zjistila kde jsem.

Nikde nic a za mnou se zase ozývali kroky. Měla jsem strach, tentokrát jsem se otočila. Šli tam dva chlápci kteří se docela motali a začali na mě pořvávat ať na ně počkám. Začala jsem zmatkovat, nevěděla jsem co dělat.

Vytáhla jsem mobil z kapsy a než jsem si uvědomila co dělám vytáčela jsem Skoče. Po třech pípnutích to vzal a mně se ulevilo. „Ahoj, říkal jsem ti že dnes nemůžu." Vytočila jsem ho do slova, byl dost naštvaný. „Potřebuju pomoct" řekla jsem mu zlomeně do telefonu.

Jeho naštvání hned opadlo a začal se mě vyptávat kde jsem. Popsala jsem mu co vidím, přes mobil mě navigoval ke kostelu kam pro mě přijede. Nevšímala jsem si těch co šly za mnou. Slyšela jsem Skoče a to mě uklidňovalo. Dokud mi mobil nezmizel z ruky a následně s ním jeden z nich mrštil o zem.

Začala jsem před nimi couvat. Což byla jedna velká chyba. Pokud jednou ustoupíte, už těžko naberete zase sílu se postavit čelem bitce. Otočila jsem se k nim zády a rozběhla se do temných uliček. Byli nejspíš opilý, což byla pro mě výhoda. Schovala jsem se do jednoho křoví, co bylo kousek ode mě.

Ty dva opilci okol prošli a stále se za mnou honili. Jenže šli špatně, za což jsem byla více než ráda. Našla jsem si lepší úkryt a vylezla na strom. Chtěla jsem zavolat Skočovi kde jsem, jenže mobil nebyl na svém místě v zadní kapse. Nechala jsem ho ležet tam kam ho hodily.

Jako by se proti mně všechno spiknulo, oblohou se prohnal blesk pak následoval hrob a liják. Začalo pršet. Seděla jsem bez pohnutí na větvi promoklá až na kost. Oči se mi už začali klížit únavou. Tolik běhu a adrenalinu mě dostalo, byla jsem vyčerpaná jak fyzicky tak psychicky.

Když okolo projížděla motorka, dosti podobna Skočoví tak jsem z posledních sil zavolala „Skoči!" Potom už si mě vzal šok z mého dobrodružství a nic moc nevím, byla jsem jak po drogách, moc jsem nevnímal co se okolo děje.

Cítila jsem že mě někdo nese, pak mám černo, potom jen už utěšující slova v podobě že už je tady a vše bude v pořádku. Pak už zase nic nevím. Ještě mám pocit že jsem jela v autě, ale to už byla asi jen má představivost.

Docela se to rozjíždí. Doufám že vás to stále baví.
Dneska je to přesně měsíc, od vydání první kapitoly.

Vaše Em - 13.5.2021