Závod mého života

9. Útok

Už v autobuse jsem cítila, že dnešek bude jiný, ale otázka je jestli to je dobře. Jestli bude jiný v můj prospěch a nebo naopak neúspěch. Děti v autobuse po mě pokukovali a já se snažila být neviditelná, tak jako vždy. Nemám ráda pozornost, moc pozornosti vede vždy k něčemu špatnému.

Ať už člověk zpychne, stane se nějaký trapas nebo si ho dobírají. Vždy to nedopadne dobře. Cesta autobusem utíkala strašně pomalu a jako naschvál jsme se ještě zasekli na závorách, který jsou před Skočovou zastávkou, ten je jediná moje záchrana od těch čumilů.

Ne že by o mě přestali koukat, to ne, ale budu tu mít morální podporu a ustojím to spíš než bez něj. Bůh se nade mnou smiloval a závory se po třech vlacích zvedly. Mířili jsme loudavou rychlostí k zastávce, ke Skočovi, k mé záchraně. 

Konečně jsem ho viděla, nastoupil, zaplatil a pak si přisedl a oslepil mě krásným úsměvem. „Ahojky, co jsi provedla, že na tebe tak koukaj?" Poposedla jsem si a potichu mu řekla pravdu. „Vůbec nemám tušení, možná se dozvěděli o ranní situaci." Nahlas jsem se rozesmála a Skoč se ke mně přidal.

Teď už se na nás otočilo i pár důchodců, a co já na to... Je mi to úplně jedno, dělají jako, kdyby tohle nikdy v našich letech neudělali. Ale to jsme odbočili od tématu, Skoč se přestal smát a jeho výraz se změnil na omluvný. „Promiň, ani nevíš jak mi je teď trapně..." 

Sice to bylo v tuhle situaci docela nevhodný, ale dostala jsem záchvat smíchu, vypadal jak nakoplej pes. Když jsem se víceméně uklidnila zmohla jsem se na odpověď. „To je v pořádku, jen... že mě nebudeš představovat tvému...ehm...otčínovi?" Teď dostal naopak záchvat smíchu Skoč.

Celou cestu do školy jsme se pošťuchovali a domluvili se, že mě po škole vyzvedne, prý se chce na něčem domluvit a zároveň s tím spojil že budou jarní prázdniny. Jsem zvědavá co vymyslel a... docela mám i strach co si na mě zase připravil.

Moc mi k tomu nechtěl říct a pak přišlo rozloučení. Ještě na mě přes plný autobus volal v kolik končím, aby mě mohl vyzvednout. Nejspíš mi nerozuměl a tak jsem mu ukazovala z okýnka ještě dva prsty, pro znak že ve dvě. Snad to pochopil.

* * *

Zbytek cesty autobusem byl klidný. Když jsem šla přes dvůr do školy všichni si na mě ukazovali. Měla jsem hodně špatný pocit. O další přestávku to bylo to samí, ale teď do mě pár lidí i vrazilo, nechápu co se děje. Vždy jsem byla neviditelná a teď... no prostě tohle.

Na konci druhý hodiny jsem si všimla jak si třída posílá lístečky, jeden jsem si taky uklovnila, ale její text se mi nelíbil, hlavně ne potom jak na mě dneska všichni koukají. Na papírku stálo:

O velkou přestávku rvačka na dvoře.

Msta té malé uprchlici.

Mé neblahé tušení stále pokračovalo. Když zazvonilo tak jsem sebou v úleku trhnula. Honem jsem si sbalila věci a zmizela bez povšimnutí na chodbu. Dala jsem si nepotřebné věci do skřínky a vyměnila je za potřebné na další hodinu. Chodba se začala vylidňovat, až na tři docela  dost namakaný kluky. 

Tohle není dobrý. Prolítlo mi hlavou. Proto jsem se rychlím krokem vydala do knihovny, tam je zaprvé kameroví systém a za druhé lidi, a tak by si snad nic nedovolili. Ty tři se za mnou vydali, jenže byli oproti mně o dost rychlejší.