Závod mého života

12. Plány

Se Skočem jsme vyšli na zahradu a povídali si. Ptal se na můj zdravotní stav, jak se mi tu líbí, jak se mám. A také prohlásil že jsem to tomu kreténovi pěkně natřela, že si to na něj ještě nikdo nedovolil a tak jen zíral.  

Pochválila jsem jeho mamku, že je milá, hodná a vychytralá. Skoč se o ni dost rozpovídal, mluvil že byla mnohem hodnější, že potom co jeho táta umřel je z ní jen prázdná schránka, až dnes na večeři se z části vrátila ta stará Jane. 

Řeč přišla i na Angeliku a tak jsme tam seděli pod hvězdami a hanili jeho strašnou nevlastní sestru. 

„No a od tý doby mám panický strach z rtěnek. " Doříkával historku Skoč a já se za břicho popadal. Pak ale zvážněl a tak jsem se přestala tak smát a dál poslouchala. 

„Jak jsem se zmínil o těch jarňákách, s tátou jsme vždy jezdili ten týden na výlety, byla to naše tradice, každý den jsme někam jeli." Odmlčel se a podíval se na hvězdy, pak na mě a z oka se mu vykutálela slza, kterou už dlouho zadržoval. Setřela jsem mu ji palcem a pobídla ho, aby pokračoval.

 „Už dlouho jsem to chtěl obnovit, jenže mamka se mnou je t nechce a... prostě tohle bylo jen tradice mích rodičů a mě." Znovu jsem kývla že ho chápu. „Vím jaký to je s rodiči jsme měli taky tradici, jezdívali jsme každé vánoce na hory a tam pak teréním autem zdolávali terén a přespávali v chatce." Teď naopak Skoč otře slzy mně. 

„Víš, chtěl jsem už dlouho někam vyrazit, ale neměl jsem s kým a s tebou bych chtěl. Samozřejmě pochopím když odmítneš, en myslím že by jsme mohli být dobrý kamarádi, ale pokud nechceš já-" Skočila jsem mu do věty, nechtěla jsem ho nechat takhle se v to plácat. „Bylo by mi ctí, ráda bych jela, jenže... nevím jestli to povolí Helen, Davidovi by to bylo jedno, ale Helen bude problém. Nemusíš se strachovat, já už tě za kamaráda už dlouhou dobu beru."

Chvíli jsme tam seděli v tichu a pozorovali hvězdy. Než skoč zaječel. „Mám nápad!!!" Trhla jsem sebou div jsem nespadla z lavičky do záhonku růži, to by sakra bolelo, možná i víc než moje praví ucho, do kterého mi zaječel. 

„Příště mě varuj, protože jestli se tohle bude často opakovat atak ohluchnu." Mou poznámku odmávl rukou. „To by jsme nějak vymysleli, třeba znaková řeč, aspoň by nás nemohli odposlouchávat." Já ho snad zabiju. „Ale teď k mému nápadu, mamka by mohla zpracovat Helen a tak by jsi mohla jezdi se mnou." 

Hmm, za zkoušku nic nedám. „Možná ti i odpustím že jsem málem ohluchla, protože to je fakt fajn nápad." Radostí jsem ho objala. O pár chvíli později jsme běželi do domu za Jane. Skoč si ji odtáhnul stranou a řekl ji náš plán. „Ty můj malí Skotíku, jsem ráda že už se konečně zase usmíváš, je jasný že to zkusím, jsem ráda že sis našel tak hodnou, pěknou a chytrou přítelkyni."

„My spolu nechodíme, jsme jen kamarádi." Vyhrkli jsme najednou, aby jsme Jane dostali z omylů. „To si budeme říkat po tom týdnu výletů" Mrkla na mě Jane. „Tak a teď, když mě necháte jít tak jdu přemluvit Helen, tak zatím upalujte." Poděkovali jsme a vydali jsme se tentokrát ke mně do pokoje, protože venku už bylo docela chladno.

Otevřela jsem dveře a prohlásila. „Vítej v mém panství, šlechetný Skotíku." Skoč se na mě ublíženě podíval, ale šel do mého pokoje. A také mi to hned vrátil. „Máte pěkné panství, madam Emilko" 

Svalili jsme se na postel a smáli se, už ani nevím kvůli čemu všemu, to si moc nepamatuju, ale byl to úžasný pocit. Po tak dlouhé době v ústavu jsem začala pomalu a jistě žít a to teprve měla ta největší rána života přijít, ale to jsem ještě v tu dobu netušila. Ale vraťme se zpět o ty dva roky, kdy jsem byla šťastná.

Skoč musel okolo deváté večer odejít s rodiči s Angelikou domů. Nejradši bych, aby tu zůstal, jenže Helen měla pravdu. Zítra jdu poprvé do nové školy a tak bych měla být odpočatá. Se Skočem jsem se rozloučila obejmutím. Jane jsem nejprve podávala jen ruku, ale ona si mě za ni přitáhla a obejmula mě. 

Nemůžu říct že mě to nepotěšilo, protože mě to potěšilo a jak. Než jsem se odtáhla od tak mi pošeptala, že jsem přesně jako dcera kterou si vysnila, a že je škoda že mě neadoptovali oni. S Drewem jsem se rozloučila jen slovy, při kterých mě zabíjel pohledem a s Angelikou podáním ruky. Po kterém si ruku otřela do jejích zářivě růžových šatů. Já nad ní protočila oči a zamračila se na Skoče, který se mi vysmíval.

Když návštěva odešla, tak jsme se  sešli v obýváku. Daniel si mě pochvaloval, že jsem sice vzpurná, ale že vím kdy si co můžu dovolit. Jen mě pokáral za skákání do řeči a když se Helen koukala na zprávu co ji přišla tak mi Daniel pošeptal že jsem se hezky zastala kamaráda.

Helen mi vytkla spoustu věcí, ale zkouškou jsem prý prošla. Potom přišla řada na Janenin návrh. 

„Jane říkala, že tě prý Scott pozval na jakousi tradici, nemám s tím problém pokud nebudeš tento týden ve škole dělat ostudu a žádné problémy, tak proč ne. Jane navrhla, že by pro tebe mohl zítra Scott přijet a vzít tě do školy, nám by to ulehčilo spoustu práce. Kapesné budeš mít na stole. Kreditku ti zařídím do konce týdne."

Páni Jane je teda velmi přesvědčivá, chtěla bych, aby mě to taky naučila, jednou ji o to poprosím. 

„Chtěla jsem se zeptat, vždycky jsem si přála si obarvit vlasy, mohla bych?" Helen se podívala na Daniela a ten jen pokrčil rameny. „Na jakou barvu?" Zeptala se a to byl problém, protože úspešnost po téhle otázce klesla na bod mrazu. „Modrou" Řekla jsem potichu a čekala na neúspěch.

Helen si mě strašně dlouho měřila a pak prohlásila. „Myslím že modrá by ti slušela, ale chtělo by to, aby jsi byla obarvená už na první den školy a tak to budeme muset ještě vyřešit dnes. Vydrž chvíli jen zkusím zavolat mému kadeřníkovi."

Páni, jsem tak šťastná. Helen odešla do jiný místnosti a já se radovala, protože tu seděl ještě Daniel a já byla až moc šťastná tak jsem se nekontrolovala a obejmula ho. Hned mi to došlo a tak jsem se odtáhla. „Omlouvám se" Řekla jsem a podívala jsem se na podlahu. „Nic se neděje, ani nevíš jak mě to potěšilo." Odpověděl mi.

Znovu jsem ho obejmula, ale tentokrát mi to oplácel. „Děkuju." Řekla jsem mu když jsme se od sebe odtáhli. „Za co?" Usmála jsem se na něj a spustila. „Za všechno, jen díky tobě jsem teď tedy, plní se mi pár snů, mám skvělého kamaráda a to vše jen díky tobě. Kdyby jsi tenkrát nevyhrál tu hádku jsem tam stále zavřená a vy tu máte podle Helen tu dámu." 

Danielovi se leskly oči, ale žádná slza jeho oči neopustila rozmrkal je. „To já děkuju. Věděl sem že si nás odposlouchávala." Ztuhla jsem a podívala jsem se na něj. „Jak to?" Usmál se na mě a já se uvolnila. „Viděl jsem stín a když jsi utíkala pryč tak jsem tě zahlídl. Jako malí jsem ti byl hodně podobný."

Do pokoje vešla Helen a začala komandovat, a o tři hodiny později jsem stála před zrcadle a prohlížela si svoje modrý vlasy, které mi díky rychlorostoucím šampónům vyrostli tak o deset centimetrů. Ještě dva týdny a možná je budu mít do pasu.

Do postele jsem padla šťastná a natěšená z dalšího dne. Únavou jsem usnula skoro hned. Tentokrát se mi nezdáli žádný noční můry, nezdáli se mi sice žádný sny, ale přece jen lepší ne noční můry...

Další kapitola, tenhle týden mám jak náladu tak inspiraci, tuhle kapitolu jsem psala včera kolem půlnoci, ale protože jsem ji dopsala až po půlnoci vydávám ji až teď. Snad se bude líbit.

Zítra asi žádná kapitola nevyjde, ani další dny, snad v neděli. Pokud se otevřou školy, tak budou kapitoly vycházet ještě méně. Jak se lépe učí vám distanční výuka nebo normální? 

Vaše Em - 28.4.2021