Závod mého života

5. Návštěva

Se Skočem jsme se celý týden setkávali a povídali si na neutrální témata, ale i tak se párkrát stalo že mi nemohl odpovědět. Občas mi spíš připadalo že jen nechtěl. Do ničeho jsem ho nechtěla nutit, když lidi nutíte tak vám řeknou ještě méně, než když jim necháte volnost.

Jednou jsem se setkala i s tím blonďákem, kterému se říká Ben, nikdo prý neví jeho pravou identitu. Je proslulí tím že je všude, ale když ho chcete najít a on nechce být viděn, tak nikde není. Sama jsem se o tom zatím nepřesvědčila, ale mám takové tušení že to také zažiju a ne jen jednou.

Už vím o co se trochu jedná a zbytek mi řeknou podle toho jak projdu ve zkoušce, která je mimochodem dnes večer. Jsem dost nervózní a už od rána jsem do sebe nic nemohla dostat, při pomyšlení na jídlo mi bylo nevolno. Jenže nechci někde zkolabovat a nebo tak něco a tak se spíše než jím jen rýpu v talíře s obědem.

Dneska máme rizoto, na tom snad není co zkazit a proto je dnešní oběd i docela dobrý. Zatím jsem snědla půlku kopečku, ale víc toho do sebe nedostanu a tak to jdu odnést. Kuchařka měla zase ty její kecy o tom jak jsme nevděční a vychovatelka zase o tom že pokud nebudu jíst tak už budu doopravdy jen kost a kůže.

Na obědě jsem se ještě dozvěděla že se dívky v rozmezí věku 11 až 15 let mají sejít ve dvě v herně. Nějací zbohatlíci si hledají slušnou a elegantní dámu, kterou budou představovat a tahat po všech čertech. Asi se nějak zdejchnu ale nevím jak. Teď mířím po schodek do dalšího patra a pak následně do pokoje.

Na chodbě která je vymalovaná kdysi dávno oranžovou barvou. Se pohybují děti a vášnivě debatují o zbohatlících. Přidám do kroku a chci před těma všema řečma a hlavně lidma zmizet do pokoje, abych mohla vymyslet plán jak se zdejchnout ze schůze v herně. Nejsem žádný dobytek, aby se na mě chodili koukat.

Už jsem na dosah pokoje, když na mě zavolá vychovatelka, ať se nepokouším zmizet, jinak budu mýt nádobí po večeři a zítřejší snídani. Jak říkám, zbohatlíci se chtějí podívat a peníze jsou všemocný. Neříkám že všichni bohatí lidi jsou špatní, ale většině to stoupne do hlavy a totálně se změní a už to prostě nejsou oni.

Vím o čem mluvím, v bývalí škole jsem měla suprovou kamarádku, jenže její táta vyhrál milion, a ona se strašně změnila a pokud jste neměli co bylo zrovna v módě, tak jste pro ni byli pouhý vzduch. Odhodila mě jak použitý kapesník. Dostala jsem od života už spoustu ran, dřív jsem kvůli všemu byla smutná nebo vystrašená. Teď už stojím nohama pevně na zemi a překážkám se směju do ksichtu.

* * *

Koukám z okna v pokoji, když v tom mi začne vibrovat mobil že už je za tři minuty čas na setkání v herně. Popravdě se moc netěším a docela se bojím že by si mě vybrali, zrovna teď, když začínám někam patřit. Už vcházím do herny a všichni se na mě podívají, nervózně se ošiju a pohledem vyhledám vychovatelku. Ta se koukla na hodinky a pak na mě. Můj pohled také sjel k hodinám, ale já koukala na tikající hodiny na zdi za ní.

Sakra, kde jsem se mohla zdržet celých pět minut. Jen jsem zamumlala omluvu a sedla si dozadu na polštář. Vychovatelka se pustila do proslovu a začala nám představovat zbohatlíky, s kterými jsem už měla tu čest. Jeho jsem potkala, když jsem obdivovala auta jí na "vrátnici".

Po jejich představení, které jsem moc nevnímala, se začali představovat ostatní dívky. Říkali jak se jmenují a co mají rádi... Po nějaké době přišla i řada na mě. Postavila jsem se a spustila už naučenou básničku.

„Jmenuju se Emílie Kiera Reif Sedláčková, je mi patnáct. Mými zálibami je čtení...a-" Normálně dále pokračuji kresbou a pak focením, ale tentokrát tu budu fakt za sebe a ne za někoho jiného. „...a zajímám se o autech a motorkách" Vychovatelka po mě hodila opovrživý pohled spolu s několika děvčaty a já se znovu posadila a snažila se být neviditelnou.

Ten pán si mě s úsměvem prohlížel, ale jeho žena se spíše dívala po Gábině, která je pravý příklad dámy, která musí za všech situací vypadat výborně a na židli sedí jak kdyby spolka pravítko.

Žena se podívala na svého nejspíš muže a poté na vychovatelku. Pak prohlásila něco do toho smyslu že se chtějí o samotě poradit a následně rozhodnout. Tak nás rozpustili, všichni šli do svého pokoje. Samozřejmě až na mě, já byla zvědavá a tak jsem zůstala poslouchat.

Jejich rozhovor byl dost tlumený a tak jsem co nejvíce našpicovala uši, aby mi nic neuteklo. „Líbila se mi ta Gábina, je to dáma" řekla žena a já jsem si odfrkla. „Když už sis vydupala holku, tak já naopak chci tu která se zajímala i o klučičí zájmy." Řekl pán a já se musela uchechtnou, protože to vypadalo na hádku, ale pak mi docvaklo že se možná baví o mně. Ale blbost, určitě tu nejsem jediná.

„Tak dobře, zkusíme ji na zkoušku, ale když bude dělat problémy nebo ostudu...pošleme ji zpět." Řekla chladně žena a mě dost zamrazilo, po té se ozval jen souhlas ze strany toho muže a po té kroky mířící ke dveřím. Honem jsem odtrhla ucho od dveří a běžela k sobě do pokoje.

Zavřela jsem za sebou opatrně dveře a sedla si zase na parapet u okna. O kom to mluvily? Proběhla mi otázka hlavou. Jaký pech že neřekli i druhý jméno. Proč mě to vůbec zajímá? Nikdy jsem se o to nezajímala, celý ten půl rok co jsem tu jsem to neřešila.

Rozhodla jsem se to pustit z hlavy a připravit se na dnešní večerní útěk. Jen jsem na to pomyslela začali se mi potit dlaně. Ta "návštěva" byla vlastně docela příjemný odreagovaní.

Do pokoje vtrhla nějaká hnědovlasá holčina, kterou bych odhadla na deset až dvanáct let a začala se shánět jestli nevím kde má pokoj Emily, na chvíli se zasekla a potom zaklela. Nechtěla jsem jí trápit a tak jsem se zeptala. „Myslíš Sedláčkovou?" Zeptala jsem se dost stroze, ale ona si toho nevšímala.

„Jo, tak je to příjmení...Tak víš kde má pokoj?" Protočila jsem nad ní očima. Bože to nemůžou posílat někoho kdo aspoň nezapomene jméno osoby, kterou má najít? „Proč mě hledáš?" Zeptala jsem sejí a odtrhla od ní pohled. Zadívala jsem se zpět na rušný ulice a dívala se na projíždějící auta.

„Počkej to ty jsi Emily...Jak si to udělala že o tebe mají zájem?" Vrhla jsem po ní nechápavý pohled, jak jako vybrali, co tím sakra myslí? „No ty dva zbohatlíci si tě vybrali, chtěj s tebou mluvit v kanceláři." Sakra to se nesmí sát, co když bydlí někde mimo a já tak přijdu o Skoče a o Bena. Jen jsem kývla a slezla z parapetu.

Stále stála u dveří a ani se nehnula, tak jsem ji rukou pokynula že může jít. Jenž se nenechala jen tak odbýt a začala na mě pálit otázky typu, jak si to udělala, že je to nefér atd. Když jsme se dostali až před dveře kanceláře tak jsem se na ni otočila a řekla ji mou radu. Ani jsem si nevšimla že ta paní otevřela dveře a poslouchala nás.

„Život je tvrdý, na to si zvykej, ale nenech se zlomit a jdi si za tím co chceš. Nehledě na to kolik překážek budeš muset překonat. Každá překonaná překážka tě udělá silnější. Hlavně mysli na jedno, buď sama sebou." Usmála jsem se na ní a pohladila ji po vlasech. Vůbec nebím co to do mě vjelo. Taková jsem byla předtím, než jsem se ocitla tady.

Poslala jsem malou brunetku pryč a otočila se ke dveřím s úmyslem na ně zaklepat, jenže tam stála ta paní, jejíž jméno jsem u představování nějak nepostřehla, protože jsem neposlouchala. Dívala se na mě a tak jsem ji pohled opětovala. Byla to taková moje hra, zkoušela jsem to na různý lidi, koukat na ně dokud svým pohledem neuhnout. Jen jednou jsem v tomto souboji prohrála a to s jedním dost pohledným klukem, ale teď zpět do přítomnosti.

Stále jsem na ni koukala, dokud neuhnula pohledem a já znovu vyhrála. Jen jsem se v mysli poplácala po ramenu a prošla kolem ní do kanceláře. Tam za mohutným dřevěným stolem seděla ředitelka a na druhém konci stolu seděl ten muž z auta. Jeho žena, si sedla a nervózně si hrála se zásnubním prstýnkem. To mi potvrdilo moji domněnku. Její zásnubák vypadal tak též draze jako oblečení, které měla na sobě.

Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem jen stála uprostřed místnosti a prohlížela si je v tom trapném tichu. Ticho naštěstí po nějaké době přerušila ředitelka. Začali probírat nějaký papíry a mezi tím mi stihla pokynout ať se posadím.

Doufám že se vám rozvoj příběhu líbí, pokusím se kapitoly vydávat častěji, ale psát z donucení není ono. Je to pak vidět i na Knize. Pokud si všimnete  gramatické chyby klidně mi napište do komentářů. Děkuji vaše Em - 18.4.2021