Se Skočem jsme zůstali v obýváku a Jane se vypařila, že nám prý udělá večeři. Jane bavní pořád a organizovat večírky. Skoč si myslí, že za našemi zády něco vymýšlí. Prý normálně moc nevaří. Začínám mít strach co tak dlouho kde dělá.
Nějakou dobu už tu se Skočem sedím a díváme se různě po obýváku, bez toho aby se naše pohledy střetli. Chtěla bych vědět co se stalo, to beze všeho. Jenže to z něj nechci ani dolovat. Tak jsem ticho a prohlížím si asi už po páté vázu, která stojí na parapetu.
Jak se začíná stmívat tak dostává nový a tmavší odstíny, ze zeleno modrých vzorců se stává tmavě zelená až černá a s modrou je to stejný. Potom jsou po obýváku spíše jen kýčovitý cetky. Občas sem tam nějaká fotka, ale jinak nic moc.
I můj pokoj v děcáku měl příjemnější atmosféru. Tohle podle mě nebude práce Jane, nýbrž Angeliky a nebo Drewa. Z neúprosného ticha nás dostane až Jane. Poslala nás nahoru do Skočova pokoje.
Vypadá to tu jinak, uprostřed je postavená pevnost. Zdi jsou udělaný z dek a vevnitř je to vystlaný polštářky, pod kterými se rozprostírá madrace. Je zde připravený i noutbook, nejspíš na nějaký film.
Podepřela jsem Skoče opírajícího se o dveře a šla s ním k doupěti. Pomohla jsem mu, se opatrně posadit. Zvedala jsem se že půjdu za Jane, abych ji poděkovala. Jenže mě Skoč chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě na madraci.
Lehla jsem si teda vedle něho. Koukal do stropu doupěte a já pozorovala jeho. Malí světýlka, ale nedostačně ozařovali jeho obličej, na to abych vyčetla jak mu je, co cíti... Prostě abych zjistila cokoliv.
ČTEŠ
Závod mého života
Teen FictionEmily do života přišlo už mnoho překážek, ale stále si jde za svým, i když to tak nevypadá. Z děcáku se dostane do luxusní vily a pokračuje ve své misi, dokončit cestu rodičů. Oni to nezvládli, ale ona si věří a doufá že to přežije, narozdíl od nic...
