Závod mého života

2. oslovení

Když mi bylo ještě patnáct dojížděla jsem z děcáku autobusem do školy. Bylo to stále to samí dokola škola, děcák, úkoly a znova škola. Až se jednoho dne přidal do autobusu neznámí kluk a začal po mě pokukovat. Stala se z toho naše denní rutina, každé ráno a odpoledne, tedy kromě pátku. Jsme po sobě pokukovali, ale nikdy jsme si neřekli ahoj, neusmáli se na sebe nic, jen jsem na sebe koukali, nemohla jsem od něj odtrhnout oči.

Teď čekám na zastávce s dalšími dětmi z děcáku na autobus a těším se až ho znovu uvidím. Když konečně přijede autobus sednu si na své obvyklé místo, a čekám na jeho zastávku a až nastoupí, jenže jsme se s autobusem zdrželi na závorách. A tak jsem nedočkavě začala podupávat nohou.

Okolo jeho zastávky jsme jen projeli, protože tam nikdo nestál a mnou projela vlna zklamání, vydechla jsem zadržovaný dech a zabořila se do sedačky. Když v tom si někdo za mnou odkašlal a já zase vyletěla do pozoru a otočila hlavou na místo odkud přicházel ten zvuk. Seděl tam, ale nic neřekl ani se neusmál, po chvíli koukání na mě se začal štrachat v kapse a pak mi podal lísteček. Nejistě jsem si ho od něj vzala a chtěla ho otevřít, jenže mou ruku chytil a zakroutila hlavou na protest. Nechápavě jsem se na něj koukla a on na mě konečně promluvil.

„Teď ne" jen jsem kývla a posadila se zpátky do sedačky. Byla jsem strašně zvědavá, ale také jsem nechtěla ten papírek ztratit. Ať už na něm stojí cokoliv. Tak jsem si ho schovala do kapsy v batohu a několikrát zkontrolovala, že je kapsa pořádně zaplá.

Škola se docela dost vlekla, protože jsem se těšila co je napsané na papírku. Teď mě napadlo, co když tam nebude nic, a jen si ze mě vystřelil. Honem jsem našla sešit, kde jsem si poznamenala datum a když jsem se ujistila že není prvního dubna, tak jsem se uklidnila. Ale pořád ve mně zůstávalo to semínko pochybností.

Když jsem se dostal do pokoje, který sdílím s jednou o dva roky mladší holčinou, tak jsem si sedla na postel a vyndala roztřesenýma rukama papírek. Pomalu jsem ho začala rozkládat. Očima jsem projela krátký text, a prohlížela si spíše písmo než co slova vyjadřovala. Na kluka mi to písmo přišlo moc úhledný a takový ozdobný, nejsem si jistá jestli to psal vážně on. Ale kdo jiný by to psal že?

Jsi ta kterou potřebujeme, pokud máš ráda adrenalin v krvi a vítr ve vlasech napiš na uvedené číslo že do toho jdeš.

Ps. není čeho se bát

Pak už tam bylo jen číslo. Musela jsem nad tím přemýšlet. Snažila jsem se číst mezi řádky, ale nic dalšího jsem tam nenašla, stále ty samé informace. Potřebují mě, aspoň tak to tam psali. Bude se to týkat adrenalinu a že by rychlosti? Napadlo mě pár věcí, ale taky jsem jich spoustu vyloučila. Mezi vyloučenými byla například, jízda na koni, jízda na skateboardu...

Naopak zůstávaly kola, motorky a právě mě napadl parkur. No... asi do toho půjdu stejně se tu jen nudím, a píše že se není čeho bát, ale to by vám mohl říct i masový vrah. Kdyby masovým vrahem přeci jen byl, tak by byl nejhezčí masový vrah, kterého znám. Pravda je že jich moc neznám a upřímně jsem za to ráda.

Rozmyslela jsem si že si to nechám projít hlavou a rozhodnu se zítra, jak se říká ráno je moudřejšího večera. Mluvím už jak naše vychovatelka, ta má spoustu různých takových to přísloví, ale musím říct že na nějakých přeci jen něco je.

Třeba o kom se mluvívá nedaleko bývá, a do pokoje vešla vychovatelka a oznámila že už je večeře.