Závod mého života

7. Minulost

Stmívá se a mi se blížíme k lesu. Začínám mít strach. Odbočíme na skoro zarostlou odbočku do lesa a pokračujeme dál. Nevím co si mám myslet. Zaklepu Skočovi na rameno a ten na mě zařve že už tam skoro jsme.

Stromy začnou řídnou a mně to tu začíná být povědomí, jako bych už tu někdy byla, ale nedokážu si to pořádně vybavit. Jedeme ještě chvíli a Skoč pak zastaví, na to že jsme v lese je tu docela světlo.

Skoč opře motorku o stojánek a chyte mě za ruku, jdeme k mezeře mezi stromy. Projdeme mezi němi mně se naskytne pohled na motokrosovou dráhu. Skoč se na náš výhled dívá s pýchou. Já zaraženě stojím a snažím si vzpomenout.

Mám jen útržky. Fialová motorka, žena letící vzduchem a pak výbuch. „Ne" řeknu jen a pak se svezu na kolena. Skoč si ke mně hned přidřepne a ptá se mě na něco. Jenže já ho nedokážu vnímat.

Celá událost se mi stále dokola přehrává v hlavě. Ta žena...máma...ona na téhle dráze umřela. A táta hned na to když se ji snažil zachránit. Obraz se mi začne rozmazávat a pak už nevnímám Skoče, jak mi třese rameny a stále něco říká. Přijimám tmu která mě stahuje svými chapadly.

Skoč

Emily se vedle mě složila, spadla na kolena a strašně moc bledla. Mluvil jsem na ni řval klepal s ní, ale nic nepomáhalo. Pak zavřela oči a já ji jen tak tak chytil, aby se neuhodila do hlavy. Co to s ní je, před chvíli si užívala ještě jízdu a byla plná života.

„Bene!!!" Řval jsem na něj z plných plic, už po několikátý, konečně odtrhnul hlavu od své motorky a prohlídl si situaci ve které se nacházím. Na nic nečekal a rozběhl se přes celý areál k nám.

„Co se sakra stalo?!" Vykřikl na mě, jak to mám kurva vědět. „Já nevím...celou dobu byla v pořádku, pak viděla dráhu a sesunula se k zemi." Na to jak krátce tu holku znám tak mám o ni neuvěřitelný strach. „Nezmínila se o něčem, cokoliv na co si vzpomeneš, něco nám uniká, jen tak se někdo nesloží." Cítil jsem jak se mi převařuje mozek, sakra, co by ji takhle mohlo dostat.

V tu chvíli mi blesklo. Její rodiče. „Možná...možná mě něco napadlo." Řekl jsem dost potichu, a podíval se na Bena, který se ji snažil probrat, jenže bez úspěchu. „Tak už sakra mluv!" Zařval na mě a já měl chuť mu jednu vrazit.

„Pamatuješ jak se zmínila o svých rodičích?" Díval jsem se na Bena a přitom si sundával bundu, kterou jsem potom přehodil pře Emily a opřel ji zády o mou hruď. Ben měl dost zmučený výraz a tak jsem ho chtěl přestat trápit a šel s odpovědí ven.

„Její máma...myslí že to byla Fire Girl. Přece víš že..." Ztichl jsem, protože jsem ucítil pohyb.

Emílie

Začala jsem zase vnímat svět okolo sebe a tak jsem pořádně nasála vzduch do plic, projela mnou zima. Přitiskla jsem se víc zády, nevím k čemu, ale šlo od tamtud teplo. Začala jsem vnímat i ostatními smysly a zaslechla kus věty „...přece víš že..." a pak zase ticho.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlídla se, Všechny poslední události se mi vracely postupně zpět, a pak ta poslední. Sevřel se mi hrudník a vyšel ze mě první vzlyk. Vedle mě seděl Ben a ustaraně na mě hleděl. Ale toho koho jsem vidět chtěla ten tu nebyl.

Nadechla jsem se a roztřeseným hlasem a e zeptala. „Kde...kde je Skoč." Dokončila jsem rychle větu, než mnou znovu zatřásl další vzlyk. „Pšt...jsem tady" Uslyšela jsem za sebou. Ou... mé topení je Skoč.

Otočila jsem se k němu a padla mu kolem krku. Už jsem se nehlídala a brečela mu do mikiny. Obejmul mě a silněji mě k němu přitiskl. To je to co teď potřebuju, bojím se že bych se jinak rozpadla. Rozsypala na kousky a už by mě nikdo neslepil.

Bylo to podruhé co jsem od jejich smrti brečela. Poprvé když jsem to viděla na vlastní oči. A pak až teď. Na pohřbu jsem si připadala divně, umřeli mi rodiče a já neprolila ani slzu. Furt jsem to v sobě potlačovala a doufala že se vrátí, že se mi to jen zdálo.

Všechna moje naděje zmizela. Vypařila se, jen bolest, strašně tupá bolest zůstávala. Natiskla jsem se ještě více na Skoče, nevím jak, ale přesně věděl co potřebuju a ještě silněji mě objal. Div mě nerozmačkal.

Mohly jsme tu sedět chvíli, možná i hodiny. Nedokázala jsem přestat brečet, už jsem ani nevzlykala, jen mi po tvářích tekly slzy, které padali na Skočovu mikinu a pak se do ni vpili. Asi mu nevadilo že už ji má dost promočenou.

Začalo poprchávat, jako kdyby to počasí se mnou soucítilo. Skoč se chtěl odtáhnou, ale já ho nenechala a pořádně ho sevřela v náruči. „Tak dobře" prohlásil potichu a pomalu si se mnou stoupnul. V tuhle chvíli jsem se ničím nezaobírala, ani tím že jsem těžká, jen jsem ho nechtěla pustit. Visela jsem na něm jak klíště.

Nechtěla jsem se ho pustit a on mě vzal do náruče. Párkrát mě pohladil po zádech a já únavou usnula, pak si jen pamatuju mihaví vzpomínky. Myslím že jsem slyšela auto, potom bouchnutí dveří a pak jsem se zase propadla do snů.

Probudila jsem se ještě jednou, když mi někdo sundával boty. Něco jsem zamumlala. „Pšt, v klidu spi, jsem tady s tebou." Říkal že tu se mnou je, ale neměla jsem ho u sebe. Nejspíš jsem ležela na posteli. Hmatala jsem okolo sebe dokud jsem neucítila Skoče.

Nejspíš jsem našla jeho ruku, jediný co jsem teď chtěla a potřebovala bylo objetí a podpora někoho jiného. Za jeho ruku jsem se k němu přitáhla a položila si hlavu na jeho druhou ruku, nejspíš ležel na boku. Obmotal mi jednu ruku okolo pasu a já se zase cítila v bezpečí. Usnula jsem v náruči černovlasého kluka...

Tak co čekali jste že se zkouška takto zvrtne? Já původně taky ne, ale ponořila jsem se do psaní a najednou se to celý obrátilo. Vždy když si Emily myslí že už není co by se pokazilo se něco pohnojí, vždy když je šťastná tak se něco zkazí, možná proto se jen tak někomu neotevře?

Budu ráda za odezvu. Vaše Em. - 22.4.2021