Závod mého života

3. rozhodnutí

Ráno jsem se probudila nedočkavostí. Těšila jsem se, ale zároveň jsem se bála a měla pochybnosti. Ale to by měl snad každý ne? No... ostatní by do toho vlastně asi nešly, já sem jen jedna z mála střelců, který by se toho chopily.

Dneska jsem si oblékla jedno z lepších triček co tu mám, prý se dnes mají přijít podívat nový zájemci o adopci, někdy si připadám jak výstavný zvíře. Přes triko jsem si hodila džínovou bundu a na nohy jsem si vzala jednoduchý jeany, který měli na jednom koleni díru, ale ta tam nabyla naschvál. Díru jsem si na kalhotách udělala, když jsem přelézala plot. Vlasy jsem si stáhla do culíku a vytáhla jen dva hnědý prameny aby mi splývali okolo obličeje.

Ustlala jsem si postel a pak si vzala mobil, což je starý model nokie a... jo má tlačítka. Naťukala jsem do mobilu telefonní číslo a do zprávy napsala podle pokynů jen "jdu do toho". Ani ne do dvou minut mi přišla odpověď která vypadala takto: "Dobře, dodáme další pokyny". Místo toho abych byla vystrašená nebo snad něco podobného dostala jsem záchvat smíchu. Připomnělo mi to tu hloupou detektivku na kterou koukala ředitelka děcáku. Připomnělo mi to konkrétně tu scénku při výkupném. A hádejte kdo byl nakonec únosce, no přece zahradník kdo jiný.

Můj smích bohužel zbudil mojí spolubydlící. Máme mezi sebou takový pravidla a tak se na nic neptala a jen na mě hodila pohled, alá nejsi náhodou psychopat. Jenže to mě rozesmálo ještě víc a já přestávala moc dýchat, bolelo mě břicho a lapala jsem po dechu jako ryba na suchu. Kat nademnou jen pokroutila hlavou a šla se taky obléct. Nechala jsem jí soukromí a tak jsem se vypařila do společné koupelny si vyčistit zuby. Potom jsem se zase vrátila zpět a uklidila si hygienu. Kat už tu nebyla, tak jsem usoudila že už je na snídani, honem jsem popadla batoh a šla do jídelny.

Moje předtuchy byly správné, jídelna byla už plná a praskala ve švech. Rozhlížela jsem se okolo, abych našla místo a taky abych zjistila co je k jídlu. Vypadalo to na nějakou zeleninovou pomazánku, a kluk který si zrovna kousnul chlebu s onou pomazánkou se tak příšerně zašklebil že mě přešla chuť. V košíku jsem si nakonec vzala jen jablko na svačinu do školy a bez povšimnutí se vypařila pryč.

Moje kroky vedly do šatny kde jsem se přezula a pak na vrátnici, jak jsme tomu tady říkali. Vrátnice obsahuje malý stůl u dveří, kde sedí hlídač a zapisuje si odchody a příchody. Někdo tomu říká vrátnice někdo FBI. Nahlásila jsem své jméno, pak dostala deset korun na autobus na cestu tam i zpět a mohla konečně opustit ústav.

* * *

Sedím na svém obvyklém místě a čekám až nastoupí náš záhadný pan Z, no lepší jméno jsem zatím nevymyslela. Když jsem ho konečně zpozorovala tak jsem si všimla rovnou tří věcí najednou. Jako první měl roztržený ret, to ještě včera neměl. Jako druhá věc do očí byl jeho monokl, který se snažil bezúspěšně schovat pod slunečnými brýlemi a jako třetí a poslední věc, byla že se na mě tentokrát usmíval, i přes to jak byl zřízený.

Štrádoval si to autobusem až se zastavil u sedačky vedle mě, na které jsem měla hozený batoh. Upřeně na mě koukal a tak jsem si batoh vzala na klín, on si sedl vedle mě. Usmál se na mě znovu, ale tentokrát to byl oslepující úsměv. Taky jsem se na něj pousmála. Zase něco štrachal v kapsách a pak mi podal další papírek. Tenhle byl v něčem jiný než ten minulý. Na některých místech vypadal ohořelý.

Vedle mě se zavrtěl pan Z, a otevřel pusu, než stihl něco říct tak jsem ho předběhla. „Já vím" řekla jsem potichu, ale dost nahlas aby to bez problému slyšel a dala si papírek do batohu, jako ten minulý. Jen zavřel pusu a znovu se na mě usmál. „Nebolí tě to?" zeptala jsem se bezpřemýšlení, jen zavrtěl hlavou, ale nepromluvil. „Nebudeš se mnou mluvit?" zeptal jsem se a on zase jen zavrtěl hlavou ve znaku záporu. „Ptát se proč nemá cenu viď? Stejně neodpovíš." Protentokrát zakýval, no tak to je skvělý. Zkusím to ještě jednou.

„Můžu aspoň znát tvé jméno?" Zase kývnul, ale nic neřekl. Tak to bude na dlouho. „Zkusím hádat dobře? Ale nesměj se mi." Napadá mě spoustu jmen, ale zeptat se třeba na jméno Cyril nebo jemu podobné asi není dobré. Zkusím známá a neškodná jména. „Ehm...Mike, Tyler, Colin" zavrtěl hlavou, fajn, žádný moje oblíbený jména to nejsou, ha mám nápad. „Zkusím to jinak, začíná tvé jméno na A" zase zavrtěl hlavou, takhle to probíhalo až k písmenu R, a já začala ztrácet naději. Zastávka se blížila a já stále nevěděla ani počáteční písmeno.

„Už mě to přestává bavit, je na řadě S" Tentokrát po nekonečně mnoho marných pokusech začal horlivě kývat hlavou jen jsem se vduchu poplácala po rameni, ale on už se začal zvedat s omluvným výrazem na obličeji a vyšel z autobusu. Hmm, takže ahoj.

O školu jsem přemýšlela o jménech, který začínají na S, napadali mě spíš holčičí než klučičí a Sára nebo Sharlota se nejspíš jmenovat nebude nebo snad... Ne, bože to je zase představa.

vaše Em - 13.4. 2021