Závod mého života

15. Neznámý

Pomalu jsem se vydala ke vchodu do školy, kde stále ještě čekalo pár hloučku lidí. Než jsem tam, ale došla tak se většina vytratila a zbil jen poloprázdný dvůr. Nedbala jsem moc na to a radši si pospíšila. 

Rovnou jsem mířila ke své skřínce, věděla jsem celkem kde co je. Helen mě už nějakou dobu drilovala, abych se tady pak prý neztratila. Spíš si ale myslím, že nechtěla abych vypadala jak úplný idiot, protože by mi to přeci zničilo pověst. 

K mému štěstí  byli chodby vylidněný. Což byla výhoda, s nikým jsem se nestrkala, nemusela se hádat a tak. Využila jsem toho i na to, že jsem si to tu prohlídla. Velký prostorný chodby se skříňkami po stranách. Občas dveře k učebně. Velký okna vedoucí na dvůr, nebo parkoviště. 

„Slečno, neměla by jste být ve třídě!" Rozlehlo se chodbou a já sebou cukla a honem se otočila. Na druhý straně chodby stála starší paní, nejspíš učitelka. „Ano, jsem tu nová." Pokývala hlavou a potom něco hledala v deskách kterých jsem si do teď nevšimla. 

„Ano, Emílie Sedláčková. Pojď ukážu ti třídu." Usmála se na mě jak sluníčko. Takový výkyvy nálad jsem ještě neviděla, první na mě kouká jak kdyby mě chtěla zabít a potom se usmívá jak sluníčko. 

Vedla mě chodbou a říkala pár informací o škole, které jsem díky Helen už slyšela a tak jsem ji moc neposlouchala. Chvíli  jsme šli a potom jsme se zastavili před velikými dveřmi, byly hnědý a ze dřeva. Víc jsem toho nezjistila, protože učitelka zaťukala a vhodila mě do třídy jak do jámy lvové. 

Skoro všechny oči ve třídě se upřeli na mě až na dva kluky v zadní lavici, který si o něčem povídali. Moc jsem jim nevěnovala pozornost tak jako oni mně. „Dobrý den" Řekla jsem jen a čekala co se bude dít. Učitel se začal hrabat v papírech a pak se na mě znovu podíval. 

Já jsem se dívala z okna, protože jsem nechtěla vidět všechny ty upírající pohledy na mou osobu, ale i tak jsem je cítila, jako kdyby mě propalovali skrz na skrz. „Tak panstvo, naše nová studentka, doufám že se k ní bude chovat hezky a přijmete ji mezi sebe. Pověs nám něco o sobě."

Ach jo, jak já tohle nenávidím. Mluvit před cizími lidmi. Postavila jsem se teda před třídu a koukala se na ty dva vzadu. Můj pohled mi neopláceli a já si přišla víc klidně. Nadechla jsem se a spustila jsem. 

„Jmenuju se Emílie Kiera Reif Sedláčková, dávám přednost jménu Emily a..." No páni, ten kluk, zvednul hlavu a podíval se na mě, byl to ten kluk, který mi šel pro věci do skřínky, když na mě zaútočili bývalí spolužáci.

Koukal na mě jak na zjevení a pak drknul do jeho souseda v lavici. „Skoči" Řekla jsem udiveně, čekala jsem ode dneška fakt hodně, ale že potkám Skoče a bude chodit do stejný školy a rovnou i třídy to fakt ne. 

Třídou se rozezněl šepot. Chtěla jsem to nějak zastavit, ale nevěděla jsem co říct. Zachránil mě až učitel, který třídu okřikl ať jsou ticho a poslal mě si sednout. Byli tu jen dvě volné místa. Jedno v přední lavici vedle nějakého šprta a pak v zadní lavici u okna. 

Seděl tam nějaký kluk v černé mikině a vedle sebe měl batoh. Rozešla jsem se dozadu. Batoh jsem sundala ze židle a položila ho na zem vedle sebe. „Co si jako myslíš že děláš?" Řekl podrážděně kluk, kterému jsem neviděla do obličeje, protože mi ve výhledu zavázela kapuce. Nejradši bych mu ji sundala, jenže by  asi nebylo vhodný dělat první den problémy. 

„Ptal jsem se co si jako myslíš že děláš?" Bože ten je otravnej. „Pokud sis nevšiml tak si sedám." Řekla jsem mu taktéž drze a ušklíbla se na něj. „Být tebou bych si nezačínal, když si mě znepřátelíš tak už ti nikdo nepomůže." Řekl dost rozhodně a vytáhl si rukávy od mikiny.

Nejspíš si myslel že mě vystraší, jenže místo toho mi hodil přímo do klína eso z jeho rukávu. „Ty mi neublížíš." Řekla jsem dost rozhodně a znovu se podívala na tetování na jeho ruce. „Být tebou nejsem si tak jistý."

Zakoulela jsem očima a pak řekla pár slov, který ho dokázali umlčet. „Potius mori quam deficere" Podíval se na mě a pak se rychle otočil a zadíval se na Skoče. Ten jeho pohled vycítil a otočil se na něj. Neznámí v mikině mu něco ukázal pomocí rukama, a Skoč to jen odkýval a dál si ho nevšímal. Sice nevím co mezi nimi probíhalo za konverzaci, ale Skočovi věřím a tak jsem to nechala být a všímala si jen svého. Podívala jsem se z okna a dívala se z něho dokud  nezazvonilo. 

Po té co jsem se konečně dočkala a zazvonilo tak se třída skoro vylidnila, zbyl tu jen Skoč a ten neznámí v kapuci. K mé smůle zmizel i ten hezkej Skočův spolusedící. Stále jsem seděla na židli, protože jsem nevěděla co se bude dít. Nejradši bych Skoče obejmula, jenže jsem nevěděla jestli můžu.

Znám totiž lidi, který jsou fakt super, ale když jsou mezi lidmi tak vás neznají, a snaží se vám vyhýbat. Skoč můj pohled vycítil a chvíli se na mě díval. A potom k mému potěšení roztáhl ruce a já na nic nečekala, rychle jsem se zvedla ze židle, která to neustála a převrátila se. Na to jsem ale nebrala ohledy a už se řítila ke Skočovi, který to jen tak tak ustál.

Vůbec se mu nedivím, muselo to  pro něj být dost těžký to ustát. Obejmul mě a já si to užívala, byl jako můj starší brácha, kterého jsem bohužel nikdy neměla. Hodně jsem si přála sourozence, ale mít rodiče pro sebe bylo taky fajn. 

Skoč mě pohladil po hlavě a následně mi začal cuchat vlasy. „Hej!" Ohradila jsem se. Jenže on si z toho nic nedělal a začal se smát. Přidal se k němu i ten egoistickej a nepříjemnej soused z mí lavice. Vlastně jsem na jeho přítomnost úplně zapomněla  a takhle se mi připomněl. 

Máme tu další kapitolu, teď moc nebudou vycházet protože se musím hodně učit. Budu končit dřív školní rok, protože pojedu na ozdravný pobit. Už jsem tam třikrát byla a tak vím že tam je dost volného času. Takže se tam opřu do psaní a budu vydávat častěji, ale až od 15.6.

Hezký zbytek večera. 

Vaše Em - 4.5.2021