Závod mého života

20. Minulost se opakuje?

Probouzím se v pokoji. Mně už docela známém pokoji. Tentokrát ale oproti minule sama, dneska vedle mě Skoč nesedí. Postupně se mi vracejí zážitky včerejší noci. Udělalo se mi špatně z toho jak jsem jim byla blízko.

Vyletím z postele a běžím na záchod. Při zvracení mi někdo chytí vlasy, moc si toho nevšímám. Pravděpodobně to je Skoč. Spláchnu a jdu si vypláchnout pusu. Až potom se otáčím na... doufala jsem ve Skoče, ale ne byl to Nik. „Jsi v pořádku?" Zeptá se mě, co mu na to asi mám říct. Včera jsem jen tak tak utekla mému osudu, který by nebyl zrovna pěkný.

„Bylo líp" Řeknu mu vyhýbavě a mířím zpět do postele. Cestou si všímám, že na sobě nemám promočené oblečení. „Ty jsi mě převlíkl?!" Vykulím na něj oči, na sobě totiž mám jen dlouhý pánský tričko a kalhotky ze včera. Podprsenka je bůh ví kde.

„Ne, nějak si to zvládla sama." Tak to se mi ulevilo. „Kde je Skoč?" Zeptala jsem se narovinu. „Žádný děkuju, Niku že jsi se o mě postaral?" Protočila jsem oči a odpověděla mu. „Děkuju Niku že jsi se o mě postaral." Řeknu monotónně a pak se znovu zeptám. „Kde je Skoč?"

Fakt mě to zajímá, možná že dělá snídani. Toby vysvětlovalo tu všude přítomnou vůni. Nevím sice čeho, ale voní to lákavě. Chtěla bych tu teď Skoče u sebe. Nevím co mě to poadlo, asi jsem ještě otřesená a to se vlastně pomalu skoro nic nestalo.

Nik si povzdychne a já se víc zahrabu do teplých peřin. „Nemáš zač Em." Odpoví mi. „Agr...Tak kde sakra je?" Nik se na mě smutně podívá. „Není tu." Chápavě kývnu proto se tak dlouho mé otázce vyhýbal. Je mi smutno. Chtěla bych, aby tu byl.

„Kolik je?" Zeptám se, začala jsem totiž přemýšlet na následky toho že nejsem doma.
„5 ráno, dej se do kupy a odvezu tě." Kývla jsem a zašla znovu do koupelny, na topení leželo moje včerejší oblečení. Prošahala jsem ho jestli je suchý, a protože bylo tak jsem se rovnou převlékla. Před zrcadlem jsem si stáhla vlasy do drdolu a šla hledat Nika.

V pokoji už nikdo nebyl. Ustlala jsem po sobě postel a otevřela okno, aby se vyvětralo. Šla jsem tedy do kuchyně, tam u plotny stála nějaká blondýna v Nikově věku. Byla hubená a docela dost vysoká, vypadala docela dost mile. Vůbec se nezarazila když jsem přišla do kuchyně. Právě na opak.

„Pojď si sednout dělám snídani, jsem Melissa." Sedla jsem si a pozorovala ji při práci. Po chvíli předemnou přistáli palačinky. „Děkuju" „Nemáš zač, ptej se a nekoukej tak na mě." Páni, tak ta nechodí kolem horké kaše. „Chodíš s Nikem a umíš číst myšlenky?" Zeptala jsem se jí na rovinu. Začala se smát a já se k ní přidala její smích byl nakažlivý. „Ne a jo, teda jo a ne...no doháje...Chodím s Nikem, ale myšlenky nečtu."

Kývla jsem a pak jsme v klidném tichu jedli palačinky. Když jsem dojedla tak jsem prohlásila že byli výborný. Komu by taky nechutnali palačinky s marmeládou, bílím jogurtem, sladkým sirupem, borůvkami a šlehačkou s kakaem na vrch. Jednoslovně mi odpověděla „Děkuju"

Byla krásná a ještě k tomu měla krásný charakter. Melissa je milá a podle mě i milující přítelkyně. Nik má štěstí, přeju mu to. On si to zaslouží.

Potom už přišel Nik, nevšímal si mě a šel políbit Melissu. Odvrátila jsem zrak a dívala se z okna, ne že by mi to vadilo, jen jsem jim chtěla nechat trochu soukromí. Rrozloučila jsem se s Melissou, která mě k mému překvapení obejmula a vydala jsme se s Nikem do garáže.

„Žasnu Em, Melissa si jen tak někoho neoblíbí a tebe hned objala." Prohlásil Nik, přišlo mi že jsem tam slyšela osten žárvivosti? Dělala jsem že jsem si toho nevšimla, je to pěkný, když kluk žárlí. Teda jen s mírou. Nesnáším takoví ty přes příliš žárlivý scény.

Pak už jsme jeli v tichosti až před dům kde obývám. Nikolas mi zastavil před vchodem. „Až ho potkáš vzkaž mu že mu děkuju za pomoc a tobě vlastně taky." Pak už jsme se rozloučily a já se v tichosti vkradla do svého pokoje.

V koupelně jsem se osprchovala a vyčistila zuby. V šatně jsem se převlékla do modrých jeansů a růžový crop-top mikiny. Svoje celkem už dlouhý modrý vlasy jsem nechala rozpuštěný splývat po zádech.

Jak jsem zjistila, tak si ani nevšimli že jsem večer nepřišla domů. Sešla do kuchyně jako každý normální ráno. U stolu seděl Daniel s novinami v jedné ruce a s hrnkem s kafem v druhé ruce. Přívětivě se na mě usmál a pak se dále věnoval novinám.

Helen zase všude pobíhala a vyšilovala, že nemůže najít svoje lodičky. Lodičky jen tak mimochodem byli jako vždy na svém místě v botníku. Tady prostě takové idylické ráno. Honem jsem se najedla a zalezla do pokoje.

Budu muset nějak vyřešit ztrátu mobilu. Co když mi na něj budou volat a já se neozvu nebo jim to zvedne někdo jinej? Třeba jeden z těch co mě pronásledovali? Počkám až bude David sám a vysvětlím mu moji situaci. Nechci mu říkat úplnou pravdu, takže budu muset něco vymyslet.

Konečně jsem měla svůj telefon, ještě k tomu pěkně drahej. Moc dlouho jsem ho teda neměla, ale peníze nerostou na stromě. Před domem zatroubilo auto a tak jsem se vydala dolu. Ještě jsem se stavila v kuchyni, kde na lince byly peníze na dnešní jídlo.

Potom už jsem se obula a vydala se za Jacobem do auta. Jen co jsem si dosedla tak na mě spustil. „Už nějakou dobu ti volám že jsem tady a ty to nezvedáš, na co ten mobil sakra máš?!" Jo přesně o tomhle jsem přemýšlela a týhle situace se bála. „Nemám mobil" Pokrčila jsem rameny. „Jak jako že nemáš?" Zeptal se mě nechápavě. „Stratila jsem ho" Už nebyl tak naštvaný za což jsem byla dosti ráda.
„Kde jsi ho ztratila?" Dobře tak výslech ještě neskončil. „V chudý čtvrti" Odpověděla jsem pravdivě, ale přitom ne moc konkrétně. „Co jsi tam dělala?" Zeptal se už po několikátý, tentokrát už s nadzvednutým obočím. „To už je jedno, měli by jsme vyrazit ať to stihneme."

Kde byl Skoč? Proč tam nebyl? Co vlastně celý den dělal? Kam furt mizel?

To tak utíká už tu máme 20. kapitolu a to jsem teprve nedávno začala první.

Vaše Em - 15. 5. 2021