Závod mého života

18. Pocit domova

Doběhla jsem až ke své skříňce a až tam se zastavila. Uff, to bylo o fous. Ani jsem se pořádně nerozdýchla, když mě někdo vzal za ramena a já se s vřískotem a úlekem otočila na dotyčnou osobu. Za mnou stál v celé své kráse Skoč.

„Tady má někdo špatný svědomí" Řekl a já se otočila směrem kterým jsem přiběhla. „Ne nemám." Řekla jsem a podívala se na něj. „Ale máš, když příště odposloucháváš, tak pak neutíkej jak slon. Ani bych si tě nevšiml, nebýt toho zběsilého úprku." Protočila jsem nad ním oči a bouchla ho do ramene.

Místo toho, aby se tomu zasmál tak zvážněl. „Jak dlouho jsi tam byla?" Nejspíš chce zjistit jestli jsem slyšela jak si tam vylívají srdíčka. „Moc ne, jen že nechceš, aby někdo někomu zlomil srdce a pak už byl podle tebe sloní úprch."

Viditelně se mu ulevilo, a mě sžíral pocit viny, že jsem mu lhala. Nikdy mi to líto nebylo, nikdy jsem neměla výčitky, když jsem někomu lhala do očí, až na rodiče a teď už i Skoče. Bože co se to se mnou děje to snad měknu?

„Fajn, tak já už půjdu." Už se otáčel a chtěl odejít. Jenže já ho jen tak nenechala, chtěla jsem se mu nějak odvděčit, za to že jsem mu lhala. „Skoči..." Otočil se na mě a pochopil můj pohled. Roztáhl ruce a já mu znovu vklouzla na náruče.

„Si jak můj starší bratr." Zakřenila jsem se a stále ho objímala. „Rád bych jím byl." Řekne a pevněji mě stiskne. „Slibuješ že mě budeš chránit a neopustíš mě?" Zeptám se ho. „Slibuju. Slibuješ že mě budeš štvát a budeš tu pro mě, jako správná mladší sestra." Řekne na oplátku jeho podmínky.

„Slibuju." Obejmul mě ještě pevněji. „Tímto tě pasuju na mou sestru." Řekl hrdě. Poklepala jsem mu na rameno a zaskučela . „Pokud nepovolíš moc dlouho nebudu." Skoč se zasmál a lehce svůj stisk povolil. „Tímto tě pasuju na mého bratra."

A tak se stalo, že jsem svůj první školní den na nové škole uzavřela slib sourozenectví se Skočem. Strašně moc mi teď chybí...

Zbytkem dne jsem procházela s úsměvem na rtech. Strašně moc jsem byla šťastná. Mám zase svého ochránce, dřív jím byl táta. Je jedno kde bydlíte, ať je to velká vila, nebo malí baráček. Pokud tam na vás nečeká, někdo koho máte rádi, tak se tam většinou necítíte doma.

U Helen s Davidem prostě jen bydlím, není to můj domov a i když s Davidem máme docela dobrý vztah, tak v tom domě nikdy nebudu mít pocit domova. Místa kam se těšíte. Ale už dost o té to diskusi. Teď mě čeká oběd.

V jídelně bylo zase narváno, ale kousek od stolu, kde jsem seděla na svačinu, byl volný stůl podobné velikosti. I s tácem jsem tam zamířila a pustila se do jídla. Po chvíli se objevili nějací sportovci, nejspíš fotbalisti podle dresu.

„Sedni si jinam." Řekl mi jeden, kdyby mě o to poprosil, tak bych o tom uvažovala, ale jeho tón hlasu a postavení ve mně vzbudilo naopak drzost. „Ne" Odseknu mu a napiju se ze skleničky s vodou a následně si uždíbnu losose, kterého jsem si vybrala k obědu. „Agr, stejně tu sedíš sama, takže vypal."

Zařval to dost nahlas a v jídelně se zase rozhostilo ticho. Zmocnil se mě pocit déja vu. To už tu dnes bylo a nedopadlo to dobře. To se mi nelíbí. U stolu kde jsem seděla minule se rozezněla debata, ale slovům jsem nerozuměla. No skvělí ještě mě začnou pomlouvat.

„Říkám to naposledy vypal." Nechtěla jsem mu ustoupit, ale čistě prakticky měl pravdu. Fakt tu sedím sama u tak velkého stolu. Jídelnou se ozvalo vrzání židlí. Tak jsem se podívala směrem odkud šlo. Byl to ten stůl kde jsem předtím seděla.

Všichni se začali zvedat. A pak k mému překvapení se vydali mím směrem. Nikdo nepromluvil, bylo ticho, až na vrzající židle, jak si ke mně sedali Skočovi přátelé. On samotný ty nebyl. Patrik tu taky nebil. Nikoho z těch lidí jsem skoro neznala, jen jednoho a to ne moc osobně. Na mysli mám mého spolusedícího v lavici.

Počkala jsem si až si všichni sednou a sebevědomě jsem řekla. „Je tu plno, najdi si jiné místo." Něco zanadával, ale stáhnul se. V jídelně se rozlehlo spoustu rozhovorů o situaci, které byli právě svědkem. „Moc vám všem děkuju." Poděkovala jsem všem najednou. Odpovědi byli různorodý jako třeba, to ni nebylo, potřeboval lekci, nemáš zač, v pohodě... a další podobný.

Nikdy nikdo pro mě nic takového neudělal. Ještě víc mě překvapovalo, proč to vlastně udělali. Však kdo jsem, kamar-sestra jejich kamaráda? Vždyť jsem pro ně úplně cizí člověk. Buď znají moje rodiče, jsou takhle milý na každého, nebo má Skoč vybudovaný fakt respekt.

Druhou variantu zavrhnu když si vzpomenu na Patrikův výstup. Tím se zmenší i pravděpodobnost třetí varianty. Rozhlédnu se po skupině sedící u stolu. Baví se mezi sebou jako bych sem patřila už od začátku. Já jen poslouchám, na nic se nevyjadřuju a užívám si tu atmosféru u stolu.

„Em, můžu ti tak říkat?" Zeptá se mě nějaká blondýna. Na odpověď ji pokyvu hlavou. „Od kud se znáš se Skočem?" Jak jim mám sakra na tohle odpovědět. To víte, jezdili jsme spolu autobusem, dokud nezačal s lístečkama.

„Skoč ji naverboval na preteky." Odpoví místo mě můj spolusedící, měla bych zjistit jeho jméno. Už je to trapný. „Vážně, no páni. Jak se seznámil s tebou?" Nechápavě se na ně podívám. „Každého verbuje jinak, mě třeba pozoroval na cvičný dráze a pak mě oslovil a jsem tu." Kývla jsem a už jsem chtěla pokračovat, když mi v tom skočil do nenačaté věty sám Skoč.

„Ahoj lidi, jak to že sedíte tady a ne u našeho stolu?" Všichni, opravdu všichni u stolu se podívali na mě. „To je na dlouho." Dál to neřeší a sedne si na jediné volné místo, což je po mé pravici. „Tak kde tě sehnal?" Zeptá se mě znovu bloncka. „No-" začnu, ale Skoč mi skočí do věty. „Dřív se okolo preteků dost ochomýtala a pak zmizela, dohledal jsem si ji a teď je tu."

Nechápavě jsem se podívala na Skoče, naznačil mi potom a celý stůl se začal bez mezí vybavovat. Když tu byl Skoč a já cítila jeho morální podporu, tak jsem se do konverzace také přidávala a říkala své názory. Chtěla jsem se ještě na něco Skoče zeptat, ale už tu nebyl. Zbyl po něm jen lístek.

Vzala jsem ho a rovnou si ho tady přečetla, měla jsem ho šikovně schovaný pod stolem, aby na něj nikdo neviděl.

Jsem rád že ses spřátelila, ale neříkej jim o sobě osobní informace, mezi nimi je někde krysa. Nemůžu dopátrat kdo, dávej si pozor.

- Brácha

Tak to je poprvé co se podepsal jinak. Vzpomněla jsem si i na druhý vzkaz. A tak jsem ho vytáhla taky z kapsy a pustila se do luštění naškrábaného písma.

Od té doby co tě znám,
krásný pocit v srdci mám.

- Tvůj D.

Je tu čím dál více tajemství. Kdo by mohl/a být krysa? Kdo je D.?

Čekali jste tak milé gesto od Skočovích přátel?

K vycházení kapitol - počítejte s tím, že teď zase chvíli bude ticho po pěšině. Čeká mě spoustu testů a tím pádem i učení. Všem co se také vrací do školy držím palce, ať to dáte.

Vaše Em - 12.5.2021

ps. Tahle kapitola je jedna z nejdelších máme 1223 slov.

pss. Děkuju moc za vote.