Závod mého života

22. Ošetření

Došla jsem ke stolu s lékárničkou v ruce a obálku otočila. Nebyla otevřená, ale zarazilo mě komu byla adresována. Velkým úhledným písmem bylo napsáno "Kimí" nikdo mi tak neříká, jen Skoč, jistě byla pro mě. Dost mě ovládala zvědavost, že bych jo otevřela, ale vzpomínka na krvácejícího Skoče dole na gauči mě odradila docela dost rychle.

Vypustila jsem to z hlavy a vydala se co nejrychlejším krokem za Skočem. Stále ležel na gauči, za tu dobu se vůbec nepohnul. „Kimí" zaskuhral a já se k němu rozběhla. Nevypadal vůbec dobře, ve tváři byl strašně bledý.

Otevřela jsem lékárničku a připravila si tamponky, dezinfekci, náplasti a obvazy. Jako první jsem s vrhla na rozseklý obočí, potřebovala jsem se psychicky připravit na to co mě čeká pod tričkem. Skoč mě chytil za ruku, kterou jsem mu čistila ránu. Jeho stisk byl tak slabý... „Kimí...jsem pořezaný na břiše."

Kývla jsem a on mi pustil ruku. Vytáhla jsem mu tričko a zalapala po dechu. Začalo se mi dělat nevolno. Zhluboka jsem se nadechla a pak upřela pohled na Skočův obličej. Pozoroval mě s bolestí v očích. Nebyla to fyzická bolest, ale psychická nechtěl, abych ho viděla takhle.

„Kimí...pokud je to na tebe moc, já to nějak vydržím." Řekl polohlasem. Přeměřila jsem si jeho břicho, tohle by sám nezvládl. „Tohle je na šití, do nemocnice, tohle chce záchranku." Skoč vykuli oči a už chtěl stávat. Zarazila jsem ho, ještě by to sním tady seklo.

„Prosím nikoho nevolej. Dokážeš mi to zašít sama?" Já a... šít mu ránu. „Nikdy jsem nikomu nic nešila, jen díry na ponožkách a -" „To zvládneš." Přerušil mě Skoč. Vzala jsem tedy nejistě z lékárničky jehlu a začala si připravovat další potřebné věci.

„Budeš mít ošklivou jizvu. Co když něco pokazím." Zkusila jsem to naposledy. „Ty to zvládneš dobře? Budu ti k tomu vyprávět." Kývla jsem a Skoč začal první slovo, ale když jsem začala dělat první steh tak zatnul zuby a chytl se křečovitě gauče.

„Promiň, promiň, promiň já nechtěla já..." Skoč se nadechl a pak zašeptal. „To je v pořádku pokračuj." Dobře řekla jsem, ani nevím jestli jsem to řekla nahlas nebo jen v hlavě. Vždy když jsem začínala nový steh, tak jsem se podívala na Skoče a ten mi kývl že mám pokračovat. Nakonec jsem mu to ještě obvázala obvazem.

„Děkuju, zvládáš to?" Kývla jsem mu hlavou na potvrzení že jo. „Fajn, je řada na rameno." Pomohla jsem mu sundat triko. Výhled co jsem tím dostala mě omráčil už úplně. Jestli řezance na břichu byli ošklivý... Nevím co tedy je tohle. Nevydržela jsem to a rozběhla se do nejbližší koupelny, která byla naproti obýváku.

Dveře jsem nestihla zavřít, spěchala jsem k záchodu. Do kterého jsem následně vyvrátila svůj oběd. Po té jsem spláchla a pak si vypláchla pusu a vydala se zpět. „Jsi v pořádku? Pokud to nezvl- " Tentokrát jsem ho zastavila já. „Popravdě, nevím co s tímhle dělat, budeš mě muset navádět, nějak to zvládneme." ...snad dodala jsem si jen pro sebe.

„Stačí to vyčistit a zašít. Je to čistá rána, to znamená že kulka prolítla." A to mi říká jako jen tak. Jako by se nechumelilo, znovu se mi zvedl žaludek a znovu jsem běžela navštívit koupelnu. Poté jsem si znovu vypláchla pusu a vydala se za Skočem.

„Vážně to zvládneš?" Zeptal se mě starostlivě. „Neměl by ses bát spíš o sebe než o mě?" Za celou dobu co tu jsem se poprvé usmál. „Právě že bojím." Už jsem se napřáhla a připravovala se že mu dám pěstí do ramene, naštěstí jsem si to rozmyslela v čas a ruku nechala klesnou vedle sebe.

Skoč vydechl zadržovaný vzduch. „Uff, jdeme na to." Tentokrát se Skoč už neudržel, když jsem mu dala tamponek s dezinfekcí na ránu tak vykřikl. Ucukla jsem rukou a z oka se mi spustili slzy. Bolí mě mu ubližovat, i když mu vlastně pomáhám. Stejně to bolí a to hodně.

„To je v pořádku" řekl Skoč a přitom mu nepřirozeně přeskakoval hlas. Neměla bych utěšovat já jeho a ne on mě? Když jsem pokračovala, tak už jen syčel a sem tam nadával. Tolik nadávek jsem snad neslyšela nikdy, jeho repertoár nadávek byl dost obsáhly.

Po tom všem jsem klidila lékárničku a Skoče přesunula na křeslo, abych zahladila i stopy po krvi. „Budu potřebovat pomoc se dostat nahoru do pokoje." Řekl mi a já už se jen na protest posadila na zem. Už jsem na dohadování neměla.

„Prosím Kimí, sám to nezvládnu." To si dělá snad prdel. „Dej mi chvilku" řekla jsem mu a postavila se. Už toho na mě bylo moc a já si potřebovala ulevit. Vyšla jsem z obýváku a následně i z domu. Nechal jsem si otevřený dveře na terasu a naštvaná pochodovala k nejbližšímu stromu.

Vší silou jsem praštila do stromu. Do té rány jsem dala všechny pocity a mně se ulevilo, bolest která se mi rukou prohnala hned potom byla uklidňující. Po prstech mi začala po malých potůčkách téct krev.

Ještě chvíli jsem tam v dešti stála a pak se vydala zpátky. Než jsem vešla dovnitř, tak jsem si co nevíce to šlo vyždímala vlasy. Jen co jsem vešla zpět do obýváku tak se na mě upřeli dva páry očí. Jeden patřil Jane a druhý Skočovi.

„Ahoj" řekla jsem Jane a sedla si na gauč vedle ní. Ruku jsem si schovala tím, že jsem si přetáhla mikinu až k prstům. „Skoči, tohle musí skončit. Ty bitky furt, podívej na ten monokl." Skoč si v mé nepřítomnosti oblékl mikinu a tak nebylo vidět zakrvácené triko.

„On s nerval jen tak, on... on mě chránil. Je to kvůli mě. Patrik se do mě navážel a já mu dala pěstí. přitom jsem si ublížila a když mě chtěl uhodit tak se mě zastal Skoč a vyřídil si to s ním" ane se už nemračila a užasle si nás pozorovala. „A vy že spolu nechodíte?" Zeptala se a my jsme ji naráz sborově odpověděli. „Ne"

„Říkala si že ses zranila, ukaž mi to. Ošetřím ti to." Skoč na mě vykulil oči zděšením, teď by se totiž naše lež normálně sesypala, ale já jsem zraněná byla a tak jsem si pomalu vytáhla rukáv, který se začal zbarvovat krví.

„Dobře, ale tentokrát nemáš trest jen proto, že ses zastal... Kimí?" Kývla jsem, že mi oslovení Kimí nevadí. Následně Jane přinesla lékárničku, aby mě ošetřila a potom dala vědět Davidovi, že tu dnes přespím. Drew a Angelika letěli do New Yorku a tak by tu nechtěla být sama. Na Skoče se David ani neptal.

Jeho zásadou bylo, že ve vztahu má být hlavně upřímnost a tak když se ho Helen na cokoliv zeptá, tak nebude lhát, když řekne že neví. Vymyslel to docela dost chytře to se mu musí nechat...

Vaše Em - 19. 5. 2021