Závod mého života

11. Večeře

Už to jsou dva týdny od té rvačky. Některé modřiny už zmizely, jiné už zežloutly a nejsou tak citlivý a pár modrých ještě zbylo, zejména na břichu. Po rozseklým rtu nejsou památky a nad obočím mi zbyla malá jizvička. Na první pohled je neviditelná, ale jak sami říkali, tohle si budu navždy pamatovat. Noční můry ohledně rodičů se zmírnili a to z důvodů že se mi občas vrací ten den, kdy mě zmlátili. 

Už bydlím dva týdny u nových pěstounů, měli jsme takovou tu řeč jak se budu chovat, oblíkat a tak. Doma je můžu klidně oslovovat Helen a David, ale ve společnosti Mami a Tati. Dva týdny jsem nechodila do školy, abychom se lépe poznali a měli mezi sebou lepší vztahy. Dva týdny tu jsem zavřená, dva týdny jsem neviděla Skoče ani ostatní kluky. 

Dnes má přijít návštěva, takže si musím vzít nějaký elegantní šaty a chovat se jako dáma. Dozvěděla jsem se že ta návštěva má dceru a syna. Helen mi kladla na srdce, ať se s ní skamarádím, že je to dost důležitá osoba pro jejich podnik. 

Divím se že nechtěla rovnou podepsat smlouvu. Jako vše má i tohle své pro a proti. Pro je třeba to že mám krásny pokoj, který jsem si mimochodem sama zařídila podle svého, další je že mám skvělou Koupelnu jako Skoč, takovou Koupelnu která si zaslouží velké K. Mám i zvlášť místnost pro oblečení. Proti je, že musím nosit šaty, sukně a halenky. Helen mě učila se líčit, ale skončilo to tak že svolila, že bude stačit když budu mít linky a řasenku. Skončila to proslovem že jsem pěkná od přírody a pak se vypařila. 

S Davidem jsem si dost sedla, o víkend jsem mu vysvětlovala pár maličkostí ohledně motoru jeho auta, a díky mě ušetřil za opravu a tak mi na oplátku tajně koupil nějaký pohodlný tepláky a mikiny. Pod podmínkou, že mě v tom nesmí vidět Helen.

Na dnešek jsem si vzala modré šaty ke kolenům a k tomu bílí baleríny. Vlasy jsem dala do drdolu ozdobeného malími copánky, pár pramenů jsem si uvolnila a nakulmovala. Udělala jsem si povinně ty linky a dala si řasenku. Myslím že Helen bude spokojená a musím říct, že i když to není můj styl tak mi to sluší.

Zítra je Pondělí, týden budu chodit do školy a potom jsou jarní prázdniny, ještě jsem nestihla zjistit co Skoč chtěl o ty jarňáky dělat. Šla jsem se ukázat Helen jestli bude s mím autfitem souhlasit. Mé předpoklady byli správné líbilo se jí to, dokonce mi řekla, že mi to sluší. A to je co říct, ona jen tak komplimenty nedává, aspoň tedy ne mně.

Domem se rozezněl zvonek a všichni jsme se sešli na chodbě a vydali se po schodech dolu. V hale už stáli čtyři osoby, jedna byla zády a o něčem mluvila s "vrátníkem". Mezi tím jsem si prohlídla paní, která mi někoho připomínala, potom jejich dceru, která se mi vůbec nelíbila. S ní si do noty nepadnu. Byla řada na muži, když jsem na něj pohlédla projel mnou mráz, už jsem s ním měla tu čest, jenže on to neví, byla jsem tehdy v koši na prádlo.

Což znamená že ten kluk bude... právě se otáčel a ano byl to Skoč, na všechnu etiketu a všechny jsem se vykašlala. „Skoči!" Zvolala jsem a rozběhla se k němu, nejspíš mě tu taky nečekal, jen tak tak stihl otevřít náruč a já do ní vpadla. Pořádně jsem ho obejmula a on mi to oplácel. „Sluší ti to Kimí." Pošeptal mi do ucha. „Díky tobě taky." Pošeptala jsem mu na zpět. 

Za námi se ozvalo zakašlání, aby upoutali naši pozornost. Odstoupila jsem od Skoče a šla si zpět stoupnou vedle Davida. „A to je naše dcera Emílie." Řekla Helen a zpražila mě pohledem. Jane, Skoče máma se na mě vlídně usmála. „Asi se s naším Scotem už znáš." Jane byla milá a podobná Skočovi, proto mi přišla povědomá, měli dost podobné rysi, ale oči ty měli úplně stejné. 

„Ano, už se nějakou tu dobu známe." Řekla jsem a předstírala stydlivost. Podívala jsem se na Skoče, který se snažila zadusit smích. Nejradši bych mu řekla "fakt vtipný", ale to jsem teď nemohla a tak jsem jen protočila očima. Sedli jsme si k jídlu a dospělí diskutovali o práci, počasí a vyměňovali si zdvořilé fráze. Já jsem seděla naproti Skočovi a napravo vedle mě seděla Angelika. 

Za celou dobu jsem s ní neprohodila slovo, za to jsem se se Skočem poštuchovali, kopali se pod stolem a sem tam na sebe dělali obličeje. Povedlo se mi po něm hodit kousek pečiva. Jenže to nebylo tak nepozorovaně, naštěstí si toho všimla jen Jane, která nás docela často pozorovala. Usmála se na mě, a ze mě opadla tréma, že bych měla nějaký průšvih u Helen. 

Angelika si nás nevšímala, ale byla jsem si jistá že vidí jak se pošťuchujem bylo mi to docela jedno, mi dvě kamarádky nebudeme. Večeře se chýlila ke konci, což pro dospěli nejspíš znamenalo, že si vzpomněli že sebou vzali i děti a začali se ptát i nás na nějaké ty slušné otázky. 

Jane se ptala oproti ostatním na víc osobní otázky, ale takové pěkné, třeba oblíbený kobíčky jak se mi tu líbí a tak. „Emílie jak ses vlastně poznala s mím bratrem?" Zeptala se Angelika a při slově bratr pokrčila nos a opovržiě se podívala na Skoče. Skoč na mě kývnul, sakra honem musíš něco vymyslet. „Skoč mě zachránil před...před deštěm." Nevěděla jsem jak pokračovat a tak jsem pokynula Skočovi ať pokračuje. „Ale Kimí, jsem rád že jsem tě tam nenechal zmoknout, pozval jsem ji do kavárny na čaj a začali jsme se vídat." Kdy mi sakra začal říkat Kimí, já si toho vůbec nevšimla.

 „Jak zní tvé celé jméno Emílie." Zeptal se mě poprvé Drew. „Já, celým jménem jsem Emílie Kiera Reif Sedláčková" Kývnul na pochopení a pak se otočil na Skoče. „Scote není vhodné, aby jsi používal přezdívky při-" Skočila jsem mu do věty, i když vím že mě Helen pak zabije, už vidím na náhrobní desce "Umordovaná při slavností večeři vidličkou". „Mně to nevadí, taky mu říkám přezdívkou viď Skoči."

Skoč byl nejspíš překvapen že jsem se ho zastala a tak byl ticho, kopla jsem ho pod stolem do nohy, aby se probral. „No jasně, oba jsme s tím souhlasily." Drew začal rudnou a tak se do toho vložila Jane. „To je pěkné, co kdyby jste se šli děti projít na čerství vzduch. Pánové vy půjdete vyřešit pracovní úvazky a já s Helen si dáme šálek čaje." Páni, Jane to teda umí.

„To je skvělý nápad mami, jen bych radši zůstala s vámi na šálek čaje." Řekla Angelika a tak jsme se zbavili pátého kola u vozu. Všichni už jsme po Angelenim výroku souhlasili a tak jsme to rozpustily a rozprchli se jak švábi. 

Začínám vydávat každý den, jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží, ale hlavně vydávám kvůli mé kamarádce, která mě přemlouvá ať píšu dál. Tenhle příběh má i pár doopravdových základů. Můžete zkusit sami hádat co je pravda a co ne.

Vaše Em - 27.4.2021