Závod mého života

4. setkání

Cestou domů jsem už měla pěkný štos jmen, ale žádné se mi k němu nehodilo. Velmi mě zklamalo, když nejel autobusem, protože jsem ho neviděla a taky, protože jsem nemohla hádat.

Před děcákem stálo nějaký neznámí a dost nobl vypadající auto. Dost okatě jsem si ho prohlížela. Mělo ztmavený skla a tak jsem si nevšimla, že v autě ještě někdo sedí. Dál jsem prozkoumávala pohledem auto a začala ho identifikovat. Jenže se přední okýnko na strně řidiče stáhlo a pán který tam seděl si odkašlal, aby upoutal mojí pozornost.

„Ehm...pardon... to je Mercedes S55 AMG?" No tak to asi nebylo zrovna zdvořilý, ale chápete to jen tak si tu stojí. „Nevím, nejspíš jo když to říkáš" Fajn tak to je ten bohatý cápek, který má auto jen pro parádu, ale sám neví, co je zač. Znova jsem auto projela pohledem a pak jsem se zaměřila na řidiče. Postarší pán ve smokingu, vlasy má protkané šedivinami a okolo očí vrásky. „Tak asi nashle"

Neodpověděl jen zatáhl okýnko a dál seděl v autě. Vydala jsem se tedy ke vchodu, a šla k vrátnici. U ní stál další narušitel. Tentokrát to byla žena a dost pěkná žena. Na sobě měla světlý kostýmek a vypadala jako vystřižená z modního katalogu. Vlasy měla sepnutý do přísného drdolu. Šla jsem se nahlásit a ta modelka se na mě otočila a usmála. Úsměv jsem jí nejistě opětovala a pak co nejrychleji zmizela. Zase přišli dělat charitu a o to já nestojím.

Zalezla jsem si s dalším papírkem na postel a pomalu ho otevírala, jako kdyby se mohl náhodou rozpadnout, kdybych s ním zacházela normálně. Tenhle už nebyl úhledně napsaný, ale spíše naškrabaný a tak jsem to chvíli luštila.

Dnes u fontány v praku, buď tam v šest. Vezmi si něco pohodlného.

- S

Vážně to musí být tak pozdě, to jako vážně, to už máme po vycházkách a tak se budu muset nějak vyplížit. Jenže dneska máme na vrátnici Irinu a ta na rozdíl od ostatních hlídaček nespí a fakt hlídá, což je zrovna dnes nevýhoda. Možná bych to mohla zkusit zadním vchodem, který vede na zahradu, a tak budu muset zase přelézat ten proklatý plot. Třeba se mi povede udělat díru i na druhým koleni.

* * *

Právě jsem se doplížila ke zadním dveřím, zatáhnu za kliku, ale je zamčená. Tiše zaúpím a rozhlídnu se po místnosti. A co budu dělat teď. Prohlédla jsem už všechny květináče a dokonce se podívala i pod rohožku, ale klíče nikde. Rozhodla jsem se že vylezu oknem.

Dojdu k oknu pod kterým by měl být trávník, vím není to nic extra měkýho, ale lepší než štěrk na druhý straně. Potichu přesunu dva květináče a otevřu okno. Nahnu se přes parapet, abych zjitila jak vysoko to je. No, bude to tak jeden a půl metru. Proto si vylezu na venkovní parapet, chytnu se rukama a co největší silou se odrazím. Při skoku udělám otočku a tak dopadnu čelem k budově. Dokonce jsem zůstala i stát na nohách. Jen mě teď napadá, jak se dostanu zpět?

Kouknu na hodiny a za deset minut je šest. Dost dlouho jsem se zdržela hledáním klíčů a tak problém se zpáteční cestou odmetu do pozadí. Rozhlédnu se okolo a pak se rozběhnu k plotu, který následně přelezu. Jako bonus navrch je že mám už obě kolena děravý, ale nohu jsem si nejspíš neodřela, nebo to zatím necítím.

Do parku doběhnu za minutu šest, ale nikdo tu nikde není. Tak se posadím na okraj fontány a chvíli se rozhlížím. Nikoho nikde nevidím až na jednu maminku s kočárkem. Seberu ze země jeden placatý kamínek a zkusím ho hodit do fontány, odrazil se jen dvakrát a pak zmizel pod zelenou hladinou.