Emily do života přišlo už mnoho překážek, ale stále si jde za svým, i když to tak nevypadá. Z děcáku se dostane do luxusní vily a pokračuje ve své misi, dokončit cestu rodičů.
Oni to nezvládli, ale ona si věří a doufá že to přežije, narozdíl od nic...
Je to tu, proběhlo mi hlavou, když mě zbudil budík. Můj první školní den, mezi těmi zbohatlíky. Večer jsem dost dlouho přemýšlela o různých situacích, které by mohli nastat. Budu si muset první den dávat pozor na úplně všechno. První den si zjišťují kam si vás zařadit, jaký jste a další důležitý věci, který se pak s vámi táhnou celou střední.
Tak jo, měla bych se už konečně vyškrábat z postele a začít se zlidšťovat. První mé kroky vedly do koupelny, kde jsem se s údivem dívala na mé krásné modré vlasy. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych se probrala a začala s ranní hygienou. Potom následovalo líčení a oblíkání.
Na sebe jsem si vzala bílou crop-top mikinu a k tomu černý džínový kraťasy. Vlasy jsem si nechala rozpuštěný, byla jsem na svůj vzhled pyšná. Sama sobě jsem se líbila a to se moc často neděje. Schválně kdy jste si vy stoupli před zrcadlo a řekli jste si "dneska mi to sluší".
Na mém obřím a strašně moc drahým telefonu se znovu rozezněl budík, což znamenalo že je čas na snídani. Šla jsem tedy zpět do pokoje, kde jsem budík vypla a následně si vzala svůj nový školní batoh. Takový malí černý batoh jsem si vždy přála, jenže nikdy jsem na něj neměla peníze. Dědictví po rodičích dostanu až budu plnoletá a to ještě chvilku potrvá, přesně tedy tři roky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě chvíli jsem obdivovala svůj batoh a pak jsem se vydala po schodišti dolu. V obýváku a v jídelně nikdo nebyl a tak jsem se vydala do kuchyně. Na lince tam byla miska se salátem a lísteček.
Už jsme odjeli, vyzvedne tě Jack a odveze do školy. Nedělej potíže.
- Helen
Tak tohle po ránu potěší. Dům je prázdný, zbyl tu jen vzkaz na kterém je varování a informace, že mě má nějaký Jack vyzvednout. Kdo to vůbec je, že by nějaký osobní řidič? Nad míma myšlenkama, ale zvítězil hlad a tak jsem si dala salát.
Po dojezení salátu jsem dala misku do dřezu a všimla si dalšího lístečku. Nejspíš se ukrýval pod miskou. Vzala jsem si ho tedy do ruky a dala se do čtení.
Dobré ráno, přeji hodně štěstí. Nezakopni na schodech a straň se všech dalších trapasů. Nechceš poslouchat další přednášku o chování, to mi věř.
- David
Vzkaz od Davida mě znovu nabudil. Ani jsem se nesnažila kvůli Helen, ale spíš, protože jsem nechtěla zklamat Davida a tak jsem se do to vrhla s vervou. Trochu jistoty ze mě odpadlo, když mi zazvonil mobil. Bylo to neznáme číslo, což mě docela znepokojilo, ale nemělo to na samotnou zprávu. V níž stálo „Čekám venku".
Normální lidi by měli asi strach. Jenže já jsem já. Celým tělem mi začal proudit adrenalin. Pomalu jsem se doplížila k oknu, které vedlo na příjezdovou cestu a opatrně nakoukla. Na cestě stálo černý auto. Tipla bych to na Audinu A6 nebo A7, jenže z takové dálky se odhaduje těžko.
O přední dveře u řidiče byl opřený nějaký chlap, nevypadal moc staře. Možná kolem 20-ceti. I z takový dálky jeho zrzavý vlasy se nedali přehlídnout. Musela jsem se oklepat, zrzaví kluci se mi nelíbí. Není to můj styl.
Mobil v zadní kapse mi zase zazvonil, aby se mi lépe vyndaval tak jsem si stoupla. Znova mi přišla zpráva od cizího čísla. Bylo to samé neznámé číslo jako předtím. Podívala jsem se z okna, zrzek si právě uklízel mobil a potom se podíval směrem kde jsem stála.
Sakra, určitě mě viděl. Teď už nemělo cenu se schovávat a tak jsem si přečetla další zprávu. „Přestaň špehovat a pojď, jinak přijedeme pozdě." Znova jsem se podívala z okna, zrzej mě pozoroval a když si všimli, že na něj koukám tak mi zamával.
Nejistě jsem mu zamávala na zpět a poslala zprávu ve které jsem se ptala na jméno. Zrzek znovu vyndal mobil z kapsy na saku a něco ťukal. Pak ho zase uklidil a mně do pár sekund přišla odpověď. „Jsem Jacob, ale tví rodiče mi říkají Jack." Uff, spadl mi kámen ze srdce a tak jsem vzala batoh a honem naťukala spěšnou odpověď. „Nejsou to mí rodiče, do 2 min jsem tam."
Obula jsem si černý značkový boty a vydala se k autu. Zrzek mě teď moc nezajímal, spíše jsem se dívala na auto. Ani jedna z teorií nebyla správná, tohle totiž byla rovnou Audi A8. S předešlími návrhy je si sice dost podobná, ale zkušené oko to rozpozná.
„Jsi snad neviděla auto že tak koukáš?" Řekl... Jack, budu mu říkat jako... Daniel s Helen. „Viděla, ale zatím ne na živo tenhle model." Odpověděla jsem mu, podíval se na mě s údivem a pak pohladil auto po střeše. „Je to fakt kousek viď." Na tohle jsem mu musela přikývnout.
Cesta autem ze začátku probíhala v tichosti, dokud Jack nenačal téma pro a proti mezi různými modely Audin. Povídali jsme si celý zbytek cesty. Párkrát jsme se i pohádali, protože jsme neměli stejný názor na daný mobil. Vyklubal se z něj fajn kluk, na to že je zrzek.
Cesta utekla dost rychle a už jsme stáli před školní budovou, která byla teda fakt veliká. Okolo bylo spoustu lidí, ale hlavně aut a to spousty značek a modelů. Na druhé straně parkoviště, bylo dokonce i parkoviště pro motorky.
„Měla by sis utřít sliny." Prohlásil Jack a já se na něj uraženě podívala, ale i tak jsem si radši otřela bradu a pro mé štěstí byla suchá. Jack se začal smát a já měla chuť do něj strčit. Jenže mě odmala učili, že když někdo řídí neměla bych do něj strkat, šťouchat a další věci podobné již zmíněním.
„Hej!" Řekla jsem aspoň na částeční obhajobu. „Líbila by ses Skočovi, hodila by ses mu." Podívala jsem se na něj, jaká je pravděpodobnost, že myslí toho samého jako já? Nejspíš dost malá, ale za zkoušku snad nic nedám, kromě mé hrdosti.
Tak máme tu další kapitolu, snad se bude líbit. Nechala jsem ji docela dost otevřenou, ale o to víc se budete těšit na další.
