I Love You [vmin]

Úvod

Předem se omlouvám za gramatické chyby.
Upozornění: Fanficke může obsahovat následující: Alkohol, drogy, zbraně, otevřené sexuální scény, znásilnění, sprostá slova, nechutné výrazy či věci, které nemusí být příjmené osobám se slabšími povahy!
Ve fanfikci se vyskytují závorky označené diamanty, což jsou moje poznámky😊 Vypadají takto (💎 Sleduj mě na ig: @/just._.sen😅🤣🤣🤣 💎)
Kdyby to někoho zajímalo příběh se odehrává v lednu 2020 ale není a nebude tam corona🙏 Vzpomínky jsou individuální.
Užijte si příběh😊

Jimin's pov:

  Právě jsem se večer procházel jen tak po parku když jsem uslyšel tlumený výkřik. Jedno mé já se bálo a chtělo utéct míle daleko, ovšem mé druhé já chtělo zjistit odkud se ten zvuk bere... Nakonec jsem poslechl to zvědavé já... Došel jsem až k malé zapadlé uličce. Opatrně jsem tam nakoukl zpoza rohu. Na studené zemi seděl jakýsi chlapec, tak v mém věku, schoulený do klubíčka. Kolem něj stáli další tři kluci... Kopali do něj, mlátili ho. Sakra že já sem vůbec chodil. Jsem idiot! Co teď? Na to abych je přemohl jsem neměl fyzickou a asi ani psychickou sílu. Odejít? Ne to bych neudělal. Vyčítal bych si pak, že jsem ho tu chudáka nechal. I když... třeba si to zasloužil. Ovšem o tom jsem silně pochyboval. Nejlepší asi bude zavolat policii,... jenže já si zapomněl mobil doma... ty jsi fakt dement Jimine. Najednou mě něco napadlo: ,,Dám vám každému 520 000₩ když ho necháte být." křikl jsem na ně potichu.

(💎 520 000₩ = cca 10 000KČ 💎)

Muži, kterým jsem neviděl ani do obličeje, se na mě zmateně podívali. Jen pokývali hlavou a vydali se za mnou. Trochu mě vyděsili. Jeden z nich už mi chtěl vrazit pěstí. Naštěstí jsem rychle vytáhnul peněženku. Rychle jsem přepočítal všechny peníze, co jsem tam měl...... 1 000 000₩

(💎 cca skoro 20 000KČ 💎)

To je méně než jsem sliboval... Ještě, že mám u sebe šekovou knížku. Rychle jsem jim vypsal šek na zbývající peníze.
,,A už ho prosím nemlaťte." zašeptal jsem když jsem jim to vše podával.
,,To si ještě rozmyslíme." procedil ten uprostřed a doslova mi vyrval prachy a šek z ruky. Pak cosi zamumlal k těm vedle něj a odkráčeli pryč. Divil jsem se, že nejsem tolik vyděšený. Ani se mi netřásla kolena.

Taehyung's pov:

  Ta osoba, co mě právě zachránila před nakládačkou, ke mně došla. Byl to Park Jimin. Počkat... Byl to Park Jimin? Opravdu? Je to syn jednoho z nejbohatších můžu v celé Koreii. Mám na něj tak trochu crush. Každý pátek chodí jen tak po parku. No a já sem chodím kvůli němu i když mě to něco stojí a to něco je bolest, před kterou mě, ne teda před celou, zachránil.
  ,,Jsi v pořádku?" zeptal se a podal mi ruku, aby mě zvednul na nohy. Chvíli jsem váhal... nedokázal jsem mu pohlédnout ani do očí. Zrovna ze všech možných momentů mě musel vidět teď. Chtěl jsem se propadnout do země... Doufal jsem, že odejde. Vážně jsem nechtěl, aby mě viděl takhle v tomhle stavu. Jenže on neodešel. Když si všiml, že neodpovídám, povzdychnul si a přisedl si ke mně. Chudák, takovej zbohatlík a sedí na studený zemi a to jen kvůli mně. Zvednul jsem se a rozhodl se odejít, ovšem to by se mi nesměla podlomit kolena. Než jsem stihl spadnout na zem, zachytil mě. Páni ten jeho dotek. Má neuvěřitelně jemnou pleť.
  ,,Jsi v pořádku?" zeptal se znova.
  ,,A-ano" dostal jsem ze sebe. Skvělý už zase koktáš Taehyungu.
  ,,Moc v poho nevypadáš." poznamenal a divně si mě prohlížel. Tekla mi krev ze spánku, roztržený ret, oblečení taky, škrábance na rukou a určitě modřiny na nohou a břiše.
  ,,Odvedu tě domů. Kde bydlíš?"
Nikde, já domov nemám.
  ,,T-to je v p-poho, dojdu t-t-tam sám." vykoktal jsem a znovu se zvednul k odchodu, jenže nohy mě neposlouchaly.
  ,,Vypadáš hrozně." zamračil se a podepřel mě a kamsi mě táhnul.

Jimin's pov:

  Bylo mi ho hrozně líto. Vypadal fakt strašně, ale zároveň, tak nějak roztomile. Proboha Jimine na, co to myslíš?! Podepřel jsem ho. Byl docela vyhublý takže moc nevážil. Měl jsem v plánu ho odnést k němu domů, ale nedostal jsem z něj, kde bydlí a nemocnice byla daleko, tak jsem ho vedl k sobě.
  ,,Pane Bože, co se tomu chudákovi stalo?" vyšilovala jedna ze služebných.
  ,,Prosím postarejte se o něj." vzkázal jsem jí zoufalým a zadýchaným hlasem.
  ,,Ovšem pane." uklonila se mi a pomohla mi položit ho na gauč. Sednul jsem si k němu. ,,Služebné tě ošetří, ve třetím patře jsou pokoje pro hosty, v jednom z nich se ubytuj. Přespíš tady, takhle tě domů nepustím. Kdyby jsi cokoliv potřeboval řekni služebným nebo zajdi za mnou. Najdeš mě v druhém patře v mém pokoji, je úplně vlevo. Chovej se tu jako doma akurát prosím,... neotvírej žádné zamčené dveře." trochu jsem mu pohrozil, ale s úsměvem a vydal se do svého pokoje. Lehnul jsem si na postel a začal jsem přemýšlet nad tím klukem. Snad bude v pořádku. Povzdychnul jsem si a odešel do sprchy. Ale i přes ty dopadající kapky vody jsem dokázal myslet jen na něj.

Hello my Dreamers,
Je to teprve první kapitolka, tak po mně pls nezačněte házet květináče🙃🙏😅

Vaše Sen💜