Serellia

Kapitola 1. Seznamení budoucích přátel

Byla temná a studená noc, měsíc a jeho stříbrný svit se skrývali za tmavými mraky. Po krajině se valila mlha hustá jako mléko. V této krajině se nacházelo velmi prastaré bojiště, na kterém už dlouhá staletí mezi sebou bojovali dvě postavy. Čas jakoby kolem nich postavil bariéru, nepociťovali únavu ani bolest ran, které si navzájem způsobili. Tyto postavy se od sebe navzájem lišily, hlavně svými schopnostmi, ale i oděvem, byly důkladně zahalené do plášťů. Jeden z bojovníků měl plášť černé barvy, která připomínala srst černé kočky, anebo havraní peří. V ruce měl velký zdobený obouruční meč, používal temnou magii, všemu dominovala velká křídla krvavě rudé barvy, připomínající české granáty. Jeho protivník měl plášť bílý, připomínající čerstvě napadaný sníh, bojoval s dvěma jednoručními čepelemi, na zádech měl nádherná modro-bílá křídla a využíval v boji takzvanou magii světla.
„Kdy už se vzdáš, ty zasraný anděly, proti mně nemáš šanci!" křičel bojovník v černé mužským hlasem.
„Nikdy, mám proti tobě velkou šanci, démone! Nebo bych spíše měla říct Saresův pse!" nedal se ženská postava v bílé.
„To si jen myslíš, prašivko jedna andělská!"
„Já ti dám mi nadávat do prašivek, hlupáku nečistý," zařvala na něj anděla (ženský anděl). Jejich souboj celou dobu probíhal nějak takto, prostě časté nadávky a pokus o zabití toho druhého, ale byl tu jeden malý háček, a tím bylo to, že si anděla a démon byli v síle rovni. Skoro se zdálo, že jejich souboj bude pokračovat věčně. I když se párkrát zdálo, že má jeden z těch dvou navrch, tak to vzápětí vypadalo naopak, byť i pár ran našlo svůj cíl. Tak celý tento souboj nikam nevedl. Otázkou je, jak tento souboj vůbec začal. Jedním slovem za vše mohl jeden chlupáček.
„Hej osle, proč tu vlastně spolu bojujeme?" zeptal se jednou anděl.
„Protože jsi mě trefila šutrem do hlavy! A jsi anděl byla by kravina nevyužít takovou situaci a zabít tě."
„Ale, já chtěla trefit tu chlupatou bestii," najednou se démon zarazil a i anděl přestal útočit.
„Chlupatou bestii?"
„Ano bestii, byla taková malá, měla velký chlupatý ocas a takové malé černé oči," objasnila anděla a démona popadl záchvat smíchu.
„Tak to jsem ještě neslyšel!" a smál se dál, až byl skoro na zemi. Anděla byla v šoku.
„Démon a smát se?" nemohla tomu uvěřit, ale v ten moment ji napadlo, že teď je správná situace zdrhnout. A samozřejmě, že se teleportovala, bohužel se přitom nešťastnou náhodou plášť zachytil o větev a zůstal na místě.

Z POHLEDU ANDĚLI
Uf, utekla jsem. Hmm, jak dlouho jsme asi mezi sebou bojovali? Nechala jsem zmizet své meče a křídla. Ale je mi líto mého milovaného pláště, byl to dárek na rozloučenou. Mám pocit, že toto není ještě všeho konec.

Z POHLEDU DÉMONA
Tak ten stupidní anděl si myslí, že jen tak zdrhne. Hmm, holčička potřebuje dostat lekci ponaučení, pousmál jsem se nad tou představou a porozhlédnul se po okolí. Ale, ale to mám opravdu velké štěstí, nechala tu svůj plášť, jinými slovy z jeho pomocí se můžu přemístit rovnou k ní. To pro ni bude překvapení, pomalu jsem vydechnul a usoustředil jsem se na zbytky její magické energie, která zbyla v plášti. Svou magickou energii jsem oslabil na tolik, abych se mohl přemístit a ona si mě nevšimla, také jsem nechal zmizet svá křídla a svůj obouruční meč jsem změnil na jednoduchou dýku. Když jsem usoudil, že je čas přemístil jsem se přímo za ní, nevšimla si mě, tohle už bude jednoduché. Chytnul jsem ji levou rukou za horní část hrudníku, tak aby se nemohla bránit a dýku, kterou jsem držel v pravé ruce, jsem přiložil k jejímu hrdlu. Moment, co je tohle? Zmáčknul jsem něco v levé ruce. Anděla stála a ani se nehnula, teď nejspíš byla v šoku. I přesto u ní po chvilce nastala typicky ženská reakce a to hlasitý jekot. Upřímně jsem byl v šoku i já, protože většina ženských zástupců andělů, s kterými jsem měl tu čest se setkat, byly ploché jak prkno. K mému neštěstí jsem si až teď všimnul, na čem stojíme alias krásného leč rozbahněného kopečku.
„A doprdele!" zařval jsem, jelikož mi podjela noha a já i anděla v mém náručí, jsme padali z kopečka a zamotali se do mého pláště, který nás alespoň uchránil před bahnem.
Další smůla mě dostihla, protože jsem při pádu upustil svou dýku a chytnul ji i z druhé strany hrudníku, tak a teď už držím obě. Kdo by kdy řekl, že existuje anděl s tak bujným poprsím. Pomalu mi začala docházet má součastná situace, ona na mně leží, já ji držím za kozy. A sakra! Okamžitě jsem ji pustil, ona byla stále v šoku. Až po chvilce se ze mě prudce zvedla a já též vyskočil ze země. Poprvé jsem spatřil, jak bez pláště vypadá. Měla krásnou čistou pleť, momentálně narudlou, oči tmavé jako hodně hořká čokoláda, velmi dlouhé mírně vlnité vlasy, které měli od kořínků tmavě modrou barvu a postupně šli po jejich délce až do světle modré. No, jelikož jsem jednu část jejího těla důkladně osahal a teď jsem spatřil i zbytek, tak si dovoluji i tvrdit, že její postava je velmi svůdná, skoro jako postavy démonek nebo sukub, byla oděna pro anděla v atypické zbroji. Kurva na co to myslím, vždyť je to anděl, tedy alespoň to si myslí, ale ano musí to být anděl. I ona si mě právě zdá se prohlížela, protože jsem byl nucen sundat svůj bahnitý plášť.