Serellia

Kapitola 4. Setkání s hrobařem

Po déle, jak týdnu přidávám další kapitolu. Omluvte případné chyby.

Z POHLEDU IRELIE

Obyvatelé nás popisem navedli směrem na východní bránu města, kde se rozléhala dlouhá cesta do vzdálených krajů. Dle jejich popisu bydlel hrobař od města 2 kovačičíny (1 kovačičín = 1,5 kilometrů, jinak je to specifická jednotka pro tento svět pojmenována, dle jednoho z velkých myslitelů). Vylezli jsme na jeden kopec, abychom se rozhlédli po okolí. Zjistili jsme, že pod kopcem se nachází část hřbitova. Z nějakého neznámého důvodu Sebastian celou cestu mlčel, ale teď už jsme nebyli daleko od našeho prvního kroku k našemu cíli.
Potloukání se mezi hroby je velmi zvláštní, náhrobky s jmény lidí, kteří už dávno nežijí. Mrtvolné a skličují ticho, občas prolomí krákání černých ptáků s bílými zobáky a červenýma očima.

„Co je to za ptáky?" nedalo mi to, abych se Sebastiana nezeptala. Chvíli mu trvalo, než zareagoval, evidentně jsem ho vytrhla z jeho myšlenek, podíval se na ptáky.

„Říká se jim dasusové, některé legendy praví, že jsou to reinkarnované duše vrahů. Je docela zvláštní, že jich tu je tolik. Ale těm legendám bych moc nevěřil," odpověděl mi. Zajímalo by mě, jestli bych si o nich přečetla v knize od hostinského. Nena šla celou cestu u Sebastianových nohou, vypadala velmi zmateně jako by byla s tohoto místa znepokojená. Ani jsem se jí nedivila. Sebastian zase upadl do svých myšlenek, docela by mě zajímalo nad čím tak usilovně přemýšlí.

Z POHLEDU SEBASTIANA

Neustále mám v mysli tu scénu z hostince, Irelia jde celou dobu za mnou a rozhlíží se po okolí. Pořád mám v hlavě tu vidinu, jak leží v bezvědomí. Je tak bezbranná vůči lidem, je jako motýl. Prosaresa co se mi to jen hlavou honí. Ale i přes to mám pocit, že ji musím ochraňovat. Je to šílený pocit bojoval jsem s ní staletí, v boji se mi vyrovná a lidem se bránit nebude. Ta andělská povaha je příšerná! Neubližovat žádné živé bytosti, do teď si pamatuji, jak jim to od narození tlučou do hlavy. Absolutně mi nechybí život, který jsem měl, než jsem padl. Ale ona je jiná než jakýkoliv anděl, se kterým jsem do teď setkal. Skoro vůbec se nedrží jejich zásad a její moc je také velmi neobvyklá, zajímalo by mě, jestli něco vědomě či nevědomě skrývá. Třeba se mi to povede zjistit. Asi bych s ní měl mluvit, tváří se jako by o mě měla starost, vůbec nebere v potaz, že jsem démon a mohl bych jí kdykoliv zabít.

„Jak se ti líbí hřbitov?" zeptal jsem se jí na velmi stupidní otázku.

„Abych byla upřímná mám z něho divný pocit."

„Zajímavá odpověď, lidé by asi oznámili, že jim nahání hrůzu," usmál jsem se.

„Tobě se tu líbí nemám pravdu?" probodla mě pohledem.

„Hřbitovy mi nikdy nevadili, jsou to příjemná místa k odpočinku a výborně se na nich spí. A co takový hřbitov v noci opravdu nádherné místo, které všem v okolí nahání hrůzu, prostě úžasné."

„Přestaň říkat takové věci, začínáš mi nahánět hrůzu," zamračila se na mě.

„Ale co pak? Něco se ti nelíbí, jsem démon, jestli jsi nezapomněla. Miluji tu agónii strachu ve tvářích lidí. Ten smutek, který na těchto místech prožívají. Ty negativní emoce plné zoufalství."

„Prosím přestaň o tom mluvit!" zakřičela na mě. Musím uznat, že provokovat ji mě baví.

„Proč bych měl? Jen říkám pravdu," řekl jsem ji s úsměvem na tváři.

„Pravdu? Mluvíš jako šílenec! Jeden moment se s tebou normálně bavím a pak najednou tohle. Absolutně se v tobě nevyznám. Jsi jako kniha, která je naprosto nečitelná," zakončila svou řeč, já na ni vytřeštil oči. Tohle bylo pro mě opravdu nečekané.

„A co bych o tobě měl říkat já. Se mnou si bojovala a byla jsi pomalu neporazitelná, ale skupince lidí si se neubránila. Co bych si o tobě měl myslet já?" najednou se jí výraz ve tváři změnil, popravdě tohle bylo poprvé, co jsem, vyděl rozzuřeného anděla se slovními útoky.

„Já, já se omlouvám," vypravila Irelia ze sebe, já ji v šoku sledoval.

„Proč sakra omlouváš?" vypravil jsem ze sebe.

„Najednou já...," nedopověděla větu.

„Hej je ti něco v jeden moment se se mnou hádáš, pak se z ničeho nic omlouváš, a teď už ani nedokončuješ věty. Tak posloucháš mě vůbec?" začal jsem ji mávat rukou před obličejem.

„Uááááááááá!" zakřičela na jednou.

„Do hajzlu, co tě děsí vždyť tu nikdo a nic není," a začal jsem se rozhlížet po okolí. Irelia se ani nehnula, za to ale zbělela strachy. Vážně ji absolutně začínám nechápat.

„Za tebou," vypravila nakonec ze sebe a ukázala rukou na hrob, který se zdál velmi starý a nic zvláštní jsem na něm opravdu nevyděl.

„Ale no tak je to jen starý hrob nic víc," snažil jsem se ji trochu uklidnit, podíval jsem se na Nenu. Měla naježené chlupy a upřeně sledovala ten náhrobek. Jsem snad jediný, který nic nevidí?

Z POHLEDU IRELIE

To opravdu Sebastian nevidí, jak se hlína toho hrobu hýbe. Momentálně se mě snaží uklidnit sakra, co mám dělat. Najednou z toho hrobu někdo vystrčil ruku,

„Kya!" zaječela jsem. Z toho hrobu právě vylezl člověk.

„Co se děje?" začal se mnou třást Sebastian, já prstem jen ukazoval za něj, otočil se.

„To byl nádherný šlofík," oznámil si pro sebe muž a začal protahovat.

„Vždyť je to jen člověk, tak proč seš vyděšená?" zeptal se mě Sebastian.

„Ten, ten, ten člověk právě vylezl z hrobu," vypravila jsem ze sebe a celá jsem se třásla. Sebastian jen pozvednul obočí jako bych si z něho dělala legraci.

„Dobrý den," oznámil člověk směrem k nám.

„Dobrý," odpověděl mu Sebastian. „Omluvte mou společnice, ale myslí si, že jste právě vylezl z toho hrobu," oznámil Sebastian a ukázal směrem k hrobu.

„Taky, že ano," oznámil jen muž, mě se poskytl nádherný pohled na démona, který byl k mému údivu naprosto ve chvilkovém šoku.

„Já ti to říkala," oznámila jsem a držela jsem se od divného člověka dál.

„Mohu se vás zeptat, proč jste na tomto hřbitově?" ptal se nás.

„Jen tady někoho hledáme," řekl mu teď už Sebastian s klidem.

„A koho?" mohu-li se zeptal.

„Místního hrobaře."

„Tak to máte štěstí, jsem Vladimír, místní hrobař ," řekl nám muž s úsměvem.