Serellia

Kapitola 27. Pochopíš

Další kapitola je tu! A já se kupodivu v posledních 7 dnech překonávám, snad mi tohle načení pro psaní Serellie ještě chvilku vydrží.

Z POHLEDU SEBASTIANA

Neustále se mi v hlavě hodili myšlenky na informace poslední doby, Irel není tak úplně anděl, můj bývalí a možná zase i součastný nejlepší přítel je její bratr a o jejím otci raději nemluvě. I kdybych k Irel choval nějaké city, tak myslím, že kdyby to ti dva zjistily, byl bych na místě mrtvý. Isaris má o ni velikou starost, pochybuji, že by ho Irel byla schopná nenávidět. I mě na ní záleží, i když se to snažím mermomocí potlačit, tak tento pocit tu stále zůstává a odmítá zmizet. Vsadím se, že až se jednoho dne setká se svým otcem, tak jí okamžitě přidělí ochránce. Asi si s ní půjdu promluvit, už uběhlo pár hodin od jejího rozhovoru s Isarisem. Zvedl jsem se.

„Kam jdeš?" zeptal se mě Isaris.

„Promluvit s ní."

„Jdu s tebou."

„Ani omylem, zůstaneš tady, jen by si součastnou situaci zhoršil."

„Ale..."

„Žádný ale, věř mi, vše bude v pořádku, zůstaň tu, čti si a důvěřuj mi trochu."

„Dobře, ale přísahám, že jestli něco posereš a ona mě bude nenávidět, tak i Saresův hněv bude vůči tomu mému procházka růžovou zahradou," oznámil varovným tónem.

„Neboj, vše bude v naprostém pořádku," usmál jsem se, tedy alespoň v to doufám. Došel jsem ke dveřím pokoje, ve kterém byla Irel, zaklepal, ale neslyšel žádnou odpověď. Prostě vejdu dovnitř, mlčení znamená souhlas. Vešel jsem a potichu za sebou zavřel. Irelia seděla nepřítomně na posteli a sledovala oknem západ slunce.

„Ahoj, tak jak je?" zeptal jsem se, ale odpověď nepřišla, že by byla uražená.

„Přisednu si, nevadí?" opět žádná odpověď, tak jsem si prostě sedl vedle ní.

„Hodláš se mnou stále dále nemluvit a být uražená?" zase bez odpovědi, dále se dívala na západ slunce. Tak to zkusím jinak.

„Irel?" zeptal jsem se opatrně a položil ruku na její rameno, najednou sebou trhla, že by si mě za celou tu dobu nevšimla.

„Sebastiane? Kde ty se tu bereš?" položila mi otázku, opravdu byla tak hodně soustředěná, že mě nepostřehla.

„Už jsem tu nějakou dobu chvilku," usmál jsem se na ní.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se jí. Neodpověděla, namísto toho mě objala a začala mi brečet na rameno, nechal jsem jí.

„To bude v pořádku, jen se vybreč," začal jsem ji uklidňovat a hladil ji přitom po zádech.

„Jak to můžeš vědět?" zeptala se mezi vzlyky.

„Jsem totiž věštec a vidím budoucnost," odpověděl jsem jí ironicky a ona se usmála.

„Hned, to vypadá lépe, když se usměješ namísto pláče."

„Opravdu se můj bratr moc nezměnil, když se stal démonem?" zeptala se na otázku, která ji nejspíše ležela na srdci.

„Ne, změnil se jen jeho vzhled, když se promění, jelikož už není anděl a jeho magické schopnosti," odpověděl jsem.

„Řekl ti jak padnul?" položila další otázku, jak jsem očekával.

„Ano."

„A jak?" zajímala se, možná bude lepší, když se to dozví ode mě.

„Padnul kvůli tobě."

„Jak kvůli mně?"

„Aby si mohla být svobodná."

„Takže za to můžu já? Měl by mě nesnášet," její hlas byl na pokraji hranice zoufalství.

„Chtěl padnout už před tvým narozením, není to tvá chyba," uklidnil jsem ji.

„On nechtěl být andělem?"

„Ne."

„Jak to víš?"

„Řekl mi to."

„Aha."

„Netrap se tím, zůstal andělem kvůli tobě. Kvůli tomu, aby si byla svobodná, riskoval vlastní život, jsi ta nejdražší věc na světě, kterou má. Kdyby se ti snažil kdokoliv ublížit, okamžitě by tě bránil, za cenu vlastního života," řekl jsem jí popravdě.

„Já jsem tak blbá."

„Jestli to myslíš kvůli tomu, jak si se zachovala, tak nejsi. Stalo se toho tolik, a tolik se toho ještě stane. Nikdo si nemůže naplánovat budoucnost do naprostého detailu, ale jsou věci, které zůstávají stále stejné," tak nejdřív promlouvám do srdce Isarisovi a teď Irel, to jsem ale rádce.

„Jaké věci?"

„Například silné city, tvůj bratr tě má nadevše rád a ty jeho jistě taky. Nemýlím se?" zeptal jsem se, usmála se.

„Nemýlíš."

„A tvůj otec to jistě také tak cítí," ujelo mi z pusy, sakra to jsem neměl říkat.

„Mému otci? Co víš o mém otci?" začala chrlit otázky.

„Mnohé," odpověděl jsem.

„Řekni mi o něm něco," naléhala.

„Ty o něm nic moc nevíš co?" zeptal jsem se jí, i když odpověď byla nadmíru jasná.

„Ne, nikdo mi o něm nic neřekl, ale ráda bych o něm něco věděla a poznala ho," přiznala.

„To chápu," možná bych jí o něm mohl něco říct, trocha informací ještě nikoho nezabila, i když v tomto případě si tím nemusím být jistý.

„Řekneš mi tedy o něm něco?" zeptala se nejistě.

„Jen pod podmínkou, že o tom neřekneš svému bratrovi. A měla by ses na tvého otce ptát hlavně jeho."

„Když on mi nejspíš nic moc neřekne, vždy se odpovědím, které se otce týkali, vyhýbal. A přísahám, že nic z toho, co mi řekneš, nevyzradím," řekla, budu ji věřit, ale jestli to poruší, tak mě Isaris nejspíš zabije.

„Ty a tvůj bratr jste otci podobní. On je silný a mocný. Záleží mu na jeho blízkých, to je tak vše co ti mohu říct," což moc informací nebylo, ale Irel to udělalo radost.

„Alespoň o něm vím už něco, takže je naživu?"

„Ano."

„Sebastiane, on je taky démon?" položila další otázku, která jí ležela na srdci.

„Ano."

„Jak by mu mohlo záležet na mě, když mnou i vlastní matka opovrhovala."

„Tvá matka je příšerná, blbá, hrozná..." chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě.

„Ty znáš i mou matku?"

„Raději bych ji nikdy nepoznal," přiznal jsem.

„To chápu."

„Ale věř, že tvůj otec je úplně jiný než ona, třeba se s ním jednoho dne poznáš a pochopíš jak to myslím."

„Děkuju."

„Za co?"

„Za to co jsi mi řekl a myslím, že nastala chvíle, abych šla za bratrem. A jen tak mimochodem stále mě nenávidíš?"

„No, vzhledem k tomu, že tvůj bratr je můj přítel už od dětství, tak by to nebylo moudré. A už tě stejně posledních pár dní beru podobně jako jeho."

„To i já tebe," řekla a dala mi letmí polibek na tvář, musím přiznat, že byl příjemný.