Serellia

Kapitola 24. Shledání

Tak konečně jsem přepsala novou kapitolu! A to už jsem ji měla v ručně psané formě dlouhou dobu. Omlouvám se, že je tu až po tak dlouhé době, ale neměla jsem čas. Nejdřív škola a pak jsem byla nemocná, bylo mi tak zle,že jsem na přepisování neměla absolutně žádně pomyšlení. Zkusím se do příště polepšit. Jinak je pravděpodobné, že to budou v této kapitole nějaké gramatické chyby, moc jsem to po sobě nezkontrolovala. Takže jako tradičně veškeré chyby prosím zkuste omluvite a pokuste se je přehlédnout.

Z POHLEDU JIŽ OPRAVDU BRZY ZNÁMÉ OSOBY

Sebastian z ničeho nic rychle vyrazil. My ho trochu pomaleji následovali. Došli jsme ke dveřím, do kterých před pár vteřina vešel, lépe by ale spíše vyznělo k pozůstatku dveří, nezaváhali jsme ani na moment a vešli za ním do pokoje. Sebastian bojoval, typoval jsem, že protivníkem byl onen princ. Padlý anděl smrti doslova zuřil, jeho útoky byly velmi prudké, mnohem promyšlenější než když bojoval se mnou. Nemyslím si, že se bude jeho lidský protivník dlouho schopen ubránit. Rychle jsem přejel pohledem pokoj, mou pozornost upoutala postel. Seděla na ní dívka s koleny těsně přitaženými k prsům, její vzlyky se nesly místností. Její tvář jsem neviděl, byla zakrytá závojem nádherných modrých vlasů, možná je to nějaká elfka. Musela být velmi otřesená, Sares ví, co jí ten muž provedl, rozhodl jsem se, že ji musím utěšit. Nejspíš to bylo tím, že jsem nenáviděl pohled na plačící ženu nebo dívku. Přisedl jsem si k ní na postel a opatrně ji objal. Nijak nezareagovala, až po chvilce si uvědomila mé objetí. Neodtáhla se, ale nejspíš měla obavy, že jí chci nějak taky ublížit, nohy si přitáhla ještě těsněji k tělu. Opatrně ke mně pozvedla své nádherné tmavé oči, byly plné strachu. Poznal jsem je okamžitě, znám pouze jedinou osobu ženského pohlaví vlastnící tyto oči. Konečně jsem tě našel, po tak dlouhé době tě držím ve svém náručí, chvilku si mě prohlížela.

„Isarisi?" zeptala se váhavě, jednou rukou se dotkla mé tváře, jakoby měla pocit, že se rozplynu, že jsem její pouhý sen, iluze.

„Neboj se, jsem skutečný, Irel. Konečně jsem tě po tak dlouhé době osamění našel, neumíš si ani představit, jak moc jsi mi chyběla," zašeptal jsem jí do vlasů, objala mě.

„Bratříčku," zamumlala mi do hrudi, najednou se začala třást, vždyť je úplně nahá, musí jí být zima. Odtáhl jsem se, sundal svůj plášť a opatrně ji do něj zabalil. Rozhlédl jsem se, Sebastian bojoval nadále s princem a nezdálo se, že toho nechá do doby, než jeho protivník zemře. Vladimír držel sasetku, které měla nejspíše v plánu jít pomoci Sebastianovi, najednou se objevil přímo před princem, netrvalo ani moc dlouho chvilku a princ měl brutálně do krve rozdrápaný obličej. Pohlédl jsem na Irel, myslím, že už je alespoň trochu v klidu, také sledovala děj v místnosti. Nejraději bych se po tom princi vrhl také, i když co mi brání. Zvedl jsem se z postele.

„Sebastiane, ustup!" rozkázal jsem, nezbývalo mu nic jiného než poslechnout.

„Vlade ty také a vezmi i sasetku," i on mě poslechl.

„Co chceš udělat?" zeptal se Vladimír nejistě. Neodpověděl jsem, otočil jsem se na Irelii, z jejích očí bylo stále možně vyčíst strach, myslím, že by stačilo málo, aby opět byla ve stavu, než se uklidnila. Popadla mě vlna, přede mnou byl člověk, co jí tolik ublížil. Došel jsem před toho polomrtvého zmetka a vrazil mu pěstí do obličeje. Okamžitě se složil k zemi, možná je mrtví, ale co na tom, za to co udělal, by zasloužil osud horší než je pouhá smrt.

„Měli bychom odsud co nerychleji zmizet," oznámil jsem ostatním.

„Kudy?" zeptala se sasetka.