Serellia

Kapitola 5. Odpovědi

Přidávám další kapitolu a opět se omlouvám za případné chyby.

Z POHLEDU IRELIE

Sledovala jsem muže před námi, co se představil jako hrobař. Nebylo vidět do obličeje, tedy až na pusu, protože měl na sobě dlouhý černý plášť.

„Mohl byste mi říct. Proč mě hledáte? Potřebujete snad zařídit nějaký pohřeb či něco podobného? " zeptal se nás a odpovědi se ujal Sebastian.

„Ne, potřebujeme něco zjistit a to prý víte v blízkém okolí jen vy."

„A to jest?" zeptal se nás hrobař.

„Někoho hledáme," odpověděla jsem pro změnu já.

„Takže hledáte někoho, o kom prý vím jenom já. To vám moc nepomohu, protože maximálně znám mrtvoly na tomto hřbitově."

„Hledáme elfy," řekl jen suše Sebastian.

„Tak to je něco jiného, pojďte se mnou, nebudu u nich mluvit zde," oznámil nám a naznačil, že máme jít za ním. Podívala jsem se na Sebastiana, ten jen přikývl a následoval Vladimíra, kupodivu šla i Nena. Mě nezbylo nic jiného než je také následovat. Vladimír nás vedl hřbitovem, docela by mě zajímalo i kam.

„Jak je starý tento hřbitov?" zeptal zničehonic Sebastian.

„Několik století, zaujal vás?"

„Ano hlavně svou velikostí viděl jsem už hodně hřbitovů, ale žádný jako tento."

„Má velmi dlouhou historii a samozřejmě se k němu stahuje i spousta legend. Je znám v celé naší zemi a dokonce i v těch okolních."

„A vy se o něj staráte sám?" zeptala jsem se ho.

„Ne nestarám, nejsem zde jediný hrobař."

„Takže jsou se zde i další hrobaři jako vy?"

„Jako já bych ani neřekl, všichni ostatní bydlí ve městě nebo v okolních vesnicích. Mě se straní a mají mě za podivína. A řekněme, že i já se straním lidí, ale z osobních důvodů."

„Ale když jsme se vás ptali, že hledáme místního hrobaře, jak jste poznal, že hledáme vás?"

„Nikdo jiný z ostatních tu dnes není a když lidé říkají místní hrobař. Tak tím většinou myslí jen mě," odpověděl mi. Sledovala jsem cestu a před námi se začal objevovat dům. Lišil se od domů, co jsem viděla ve městě, ale na první pohled mě zaujal. Jeho architektura byla velmi propracovaná i Sebastian si ho prohlížel se zájmem. Vladimír odemkl jeho vstupní dveře.

„Pojďte dál," řekl a pustil nás dovnitř.

„Omluvte ten binec, nemívám tu návštěvy," oznámil nám a vedl nás domem do jedné velké místnosti s krbem sedačkou a křesly. Celou cestu domem jsem si všímala obrazů, co vyseli na stěnách, velmi mi připomněli obrazy z hostince. I v této místnosti vyseli obrazy.

„Prosím posaďte se a udělejte si pohodlí," řekl a ukázal nám na sedačku, sám se posadil do křesla naproti ní.

„Takže jste se mě chtěli zeptat na elfy a kde právě nyní jsou, že ano?"

„Ano," odpověděl Sebastian.

„Mohu vám říct, že vím, kde jsou, ale nejdřív chci vědět, proč to chcete vědět vy?" zeptal se nás a odpovědi se opět ujal Sebastian.

„Mám mezi nimi přátele."

„Opravdu? Elfové nevyšli mezi lidi několik staletí. Jak byste mezi nimi mohl mít přátele?" tak a teď jsem na Sebastiana zvědavá.

„Protože nejsem člověk a ona taky ne," odpověděl a usmál se. Svou odpovědí mě šokoval, opravdu jsem nečekala, že řekne tohle.

„Proč si řekl zrovna tohle?" zeptala jsem se ho.

„Protože on taky není člověk."

„Kdy jste to na mě poznal?"

„Nejdřív jsem měl podezření, když jsem vás viděl poprvé a potom mi to potvrdil váš dům."

„Jak to myslíš, když si ho viděl poprvé?"

„Lidé ve městě i v okolí si nezakrývají obličeje, ale on ano. Dále styl chůze, jak říct jen jednoduše. Lidé když jdou, tak většinou nenašlapávají zlehka, ale on tak chodí naprosto přirozeně. Poslední otázkou jen je co jste zač?"

„Musím uznat, že vaše pozorovací schopnosti jsou výborné. A co jsem zač? Odpověď je víc než snadná, ale zkuste sami uhodnout," oznámil a odkryl si svoji tvář.