Serellia

Kapitola 19. Za záchranu starého přítele

Další kapitola je na světě. Chyby jako pokaždé prosím omluvte. A děkuji za hlasy a komentáře k Serellii :) Svým způsobem mě nutí pokračovat v mém příběhu dál.

Procházel jsem se po Hellmonu, všude panoval klid jako v posledních letech, tedy až na nějaké klepy, které se šířili celým městem, a já neměl nejmenší tušení, čeho se týkají. Proto jsem také rozhodl zajít do své oblíbené krčmy U mrtvého koně a zjistit oč se vlastně jedná. Krčma se nacházela kus od hlavního náměstí, je docela zapadlá mezi ostatními městskými domy, samozřejmě ji měšťané měli v podvědomí, ale raději do ní nechodili. Došel jsem k dvoupatrovému, vzhledově docela obyčejnému domu, u kterého se nacházela dřevěná cedule s nápisem U mrtvého koně. Otevřel jsem dveře z tmavého dřeva a vešel dovnitř. V tuto chvíli se zde nacházelo jen pár lidí a krčmářka, došel jsem ke stolu v rohu na konci místnosti, i když lepší označení by bylo v temném koutě. Tento stůl měl jednu ohromnou výhodu, že zde měl člověk přehled o veškerém dění v krčmě. V noci zde bývá velmi rušno, všude plno lidí, jejíž většina patří mezi temné eminence města. Jinými slovy se zde scházela tzv. temná šlechta, jak ji někteří nazývali, lichváři, bývali trestanci, žoldáci, nájemní vrazi, assassíni, kurtizány a další podobné typy lidí. Po chvilce ke mně přišla krčmářka.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptala se mě a já si uvědomil, že mám na sobě stále svůj dlouhý obsidiánově černý plášť a kápi. Není divu, že mě krčmářka nepoznala. Sundal jsem si kápi a výraz krčmářka se trochu změnil.

„Nech mě hádat džbán červeného vína jako vždy."

„Samozřejmě, co taky jiného," odpověděl jsem jí a usmál jsem se.

„Hned ho donesu a pak si promluvíme," oznámila a mírně se pousmála. Netrvalo to ani moc dlouho a už byla zpět, přisedla si ke mně. Nalil jsem si víno do sklenice a napil se.

„Veleo, máš výtečné víno jako vždy," pochválil jsem svůj nápoj.

„Dlouho ses tu neukázal, kde jsi byl?"

„Jak se mají děti?"

„Mají se dobře, ale to není odpověď na mou otázku."

„Cestoval jsem," odpověděl jsem.

„To mi bylo jasné, když ses tu 5 let neukázal," řekla. Já si ani neuvědomil, že z jejího pohledu to byla velmi dlouhá doba.

„Minule ses tu objevil po 15 letech. Máš štěstí, že si tě většina lidí nepamatuje. Jinak by byl tvůj vzhled velmi neobvyklí a nejspíš by se tě někde vystavili."

„To bude tím, že lidé si většinou nevšímají, až na občasné výjimky."

„Hmm... Tak výjimky, ano?"

„Vadí ti něco?"

„Ne jen když jsem tě poznala, tak mi bylo 16 a podívej se na mě, teď je mi už 53 let. Uvědomuješ si to!"

„Promiň, mé vnímání času je odlišné od tvého, někdy si ani neuvědomuji, že je život lidí tak hrozně krátký."

„V pořádku na jednu stranu to chápu, ale na tu druhou mě to štve. Našel jsi už tu, kterou tak dlouho hledáš?" zeptala se mě a čekala, co ji odpovím.

„Ne, ještě ne, začínám si myslet, že mé hledání ani nemá cenu. Otázkou je jestli ji ještě někdy naleznu a uvidím."

„Co ty víš, možná se s ní setkáš brzo," řekla mi uklidňujícím mateřským hlasem, když si nemyslím, že existuje nějaká naděje, že se někdy sektám s tou, na které mi tolik záleží. Doufám pouze jen v to, aby se někde dobře skrývala a aby nepadla zpět do rukou nepřítele.