Serellia

Kapitola 6. Dohoda

Tak jsem opět zpět s dalším dílem Serellie, za chybičky se omlouvám. Do budoucna moho říci jen to, že už mám rozepsanou i další kapitolu. A to, že mám v plánu upravit i tu první, nedávno jsem si jsi přečetla a zjistila jsem, že je tam docela dost nesrovnalostí. No čemu se divit, když jsem jí psala dva a půl roku zpátky a na základce.

Z POHLEDU IRELIE

Dívala jsem se Vladimírovy do obličeje, první věc, kterou jsem spatřila byli jeho oči. Měli tmavě fialovou barvu, stejné barvy měl i vlnité vlasy stažené do culíku až na pár pramínků, které mu padaly do obličeje. Tvář měl bez jediné vady, velmi světlé barvy a uši mírně zašpičatěné. Podívala jsem se na Sebastian, který se jen mírně usmíval.

„Elf?"P zeptala jsem se ho.

„Ne, elf to není," odpověděl mi.

„Tak co je zač?" chtěla jsem vědět, ale teď už se Sebastian smál a s ním i Vladimír. Nejspíš je moje nevědomost pro ně velmi zábavnou. Nakonec se mi to Sebastian přeci jen rozhodl říct.

„Je to půl-elf," řekl mi a pořád se mu cukaly koutky.

„Půl-elf?"

„To znamená, že jsem elf jen na polovinu. Jinak řečeno má matka byla člověk a můj otec byl elf."

„O tom jsem nikdy neslyšela."

„Pravdou je, že nyní už není, tak obvyklé jako tomu bylo kdysi."

„Ale i přesto vás to pobavilo."

„To ano a co vy dva jste zač?" zeptal se nás

„To jsme si raději nechali pro sebe, jestli by vám to nevadilo," řekl Sebastian.

„Jak myslíte."

„A řeknete nám, kde se nyní elfové nachází?" zeptala jsem se ho.

„Ne."

„Proč nám to nechcete říct?" opět jsem se zeptala.

„Protože vás tam bude jednodušší dovést."

„Takže vy půjdete s námi?"

„Jestli vám to nebude vadit, navíc jsem se tam stejnak chtěl vydat a pořád jsem to odkládal. Takhle alespoň zabiji dvě mouchy jednou ranou," oznámil nám Vladimír. A Sebastian ho nyní probodával pohledem. Mě rozhodně vadit nebude, alespoň si budu mít s kým povídat, když je Sebastian chvílemi takový bručoun.

„Budeme velice rádi, když nás doprovodíte," oznámila jsem s úsměvem. A nyní jsem pohledem byla probodávána já. Tak tohle bude ještě zábavné.

„To rád slyším a tykejte mi prosím. Bude to jednoduší. A jak mohu říkat já vám?" zeptal se.

„Já jsem Irelia a on Sebastian," odpověděla jsem mu. Teď když se zamyslím, tak poté co nám ukázal tvář jsem k němu změnila přístup. Ale stejnak je divný, opravdu, kolik lidí spí v hrobě.

„Kdy chcete vyrazit na cestu?"

„Co nejdříve, jestli by to šlo," oznámil Sebastian, který pro změnu hladil Nenu.

„Dobrá, tak vyrazíme ještě dnes. Počkejte tu, já si jen připravím věci," a s tímto odešel.

„Co že jsi na něj změnila názor?"

„Vadí ti to?"

„Ne, jen mě to překvapilo. Nejdřív ses ho bála a teď jsi s ním normálně mluvila."

„Vadí ti?"

„Ne jen je zvláštní vidět půl-elfa."

„Ty proti nim něco máš? Myslím proti půl-elfům."

„To ani ne, jen s nimi mám špatné zkušenosti."

„Tak špatné zkušenosti jo?" neodpustila jsem si do něj rýpnout.

„Tak asi takhle poslední půl-elf, kterého jsem potkal se mě pokusil zabít. A víc to odmítám rozebírat," oznámil mi už podrážděným hlasem.

„Jak chceš? Těšíš se?" zkusila jsem změnit téma.

„Na co bych se přesně měl těšit?"

„Na setkání se svými přáteli, dlouho si je neviděl."

„Ano, těším. Odpověděla bys mi na jednu otázku?" zeptal se mě.

„Na jakou?"

„Proč jsi tehdy řekla ano?"

„Ano na co přesně?"

„Na to, že se mnou budeš nějakou dobu cestovat," řekl mi, v ten moment jsem ztuhla. Vybavila jsem si dobu před naším soubojem. Na dobu strávenou s ostatními anděly, na svůj útěk. Zajímalo by mě, jestli mě hledali nebo jestli mi ještě hledají. Osobně doufám, že už ne. Nechci se vrátit na to místo, jen při té myšlence mě začíná popadat zoufalství, začaly mi stékat slzy. Najednou se mnou začal třást Sebastian.

Z POHLEDU SEBATIANA

Už nějakou dobu je ticho, jako by přemýšlela, co odpovědět. Z ničeho nic zbělala v obličeji a o chvilku později začal brečet. Proč? Absolutně přestala vnímat a mě nenapadlo nic lepšího než s ní zatřást. Reagovala, podívala se mi do očí a z ničeho nic mě objala. Co jí to sakra popadlo? Nechápu to, ale při pohledu na ní jsem ji raději objal taky. Po dlouhé době jsem v sobě pocítil soucit. Brečí mi do košile a celá se třese. Měl bych ji raději uklidnit, začal jsem ji hladit po zádech.

„Klid to bude dobré, nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš," mluvil jsem s ní, jak s malým dítětem. Evidentně to pomohlo, protože se po několika minutách uklidnila.

„Promiň," vypravila ze sebe a stále se držela v mém objetí.

„Za co se mi omlouváš?"

„Kvůli mně máš mokrou košili," oznámila mi.

„Je to jen košile, už jsi se uklidnila?" zeptal jsem se jí.

„Já se omlouvám," řekla a pomalu se z objetí vyprostila.

„Už se přestaň omlouvat, nic jsi mi neudělala," oznámil jsem jí.

„Dobře."

„Už jsi v klidu?"

„Ano, já jsme si..." nedokončila svou větu.

„Měla jsi slabou chvilku nebo spíš se ti vybavilo něco na co nechceš vzpomínat, tak mi to chceš říct?"zeptal jsem se jí.

„Ano," odvětila mi jednoduše a nejspíš chtěla pokračovat, ale raději jsem ji zadržel.

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš,"podívala s mi to očí jako by mi stejně chtěla něco povědět.

„Řekneš mi to, až sama budeš chtít dohodnuto?"

„Dohodnuto," a usmála se, do místnosti vstoupil Vladimír.

„Nechci vás rušit, ale měli bychom vyrazit, než se začne stmívat," oznámil nám, mám takové tušení, že nás chvilku poslouchal a čekal jen na moment, kdy vstoupit.

„Souhlasím," odpověděl jsem mu a konečně jsme se vydaly na cestu za mými přáteli a dalšími elfy. Ale můj instinkt mi napovídá, že to nebude tak jednoduché, jak se zdá.