Serellia

Kapitola 12. Ireliin sen

Tak a je tu další část, za chyby se opět omlouvám.

Z POHLEDU IRELIE

Probrala jsem se v zahradě, byla plná nádherných květin, různých barev a vůní. Nad rostlinami poletovali motýli. Sedla jsem si do trávy, vedle mne ležel míček, poznávala jsem ho. Byl to míček, který jsem dostala jako malá. Zvedla jsem ho a začala si s ním házet, teď už tomu rozumím. Zahrada, ve které jsem se nacházela, byla zahradou, ve které jsem trávila většinu svého dětství. A to, co se nyní dělo, byla jen má vzpomínka, znovu jsem se stala svým mladším já a prožívala chvíle, které se stali už kdysi. Míček mi vypadl z ruky a odkutálel se na druhou stranu zahrady, rozeběhla jsem se za ním. Spatřila jsem ho u nohou nějaké osoby, došla jsem k němu a zvedla oči, abych zjistila, ke komu se vlastně dokutálel.
„Bráško!" zakřičela jsem a ihned objala osobu, která mi byla velmi drahá.
„Jak ses měla Irel?" zeptal se mě s úsměvem na rtech a klekl si.
„Smutně, když tu nejsi, tak tu není nikdo, kdo by si se mnou hrál," odpověděla jsem, v jeho očích se objevil smutek.
„Proč jsi smutný, bráško?" chtěla jsem vědět, chvíli si svou odpověď rozmýšlel.
„Protože bych s tebou chtěl trávit více času, vzít tě odsud pryč, ukázat ti co je mimo zahradu i tvůj pokoj," odpověděl mi smutným hlasem, já ho znovu objala a začala se usmívat.
„Nebuď kvůli mně smutný i ty, Irelia jednoho dne s tebou odsud odejde a ty jí všechno ukážeš," oznámila jsem mu.
„Ano, jednoho dne tě odsuď dostanu," oznámil a pevně mě k sobě přitisknul. Najednou se okolo mě všechno rozplynulo, vzpomínka byla pryč. Takto se objevili a mizeli další vzpomínky, některé šťastné, některé smutné. Pravdou je, že ostatní andělé mnou vždy opovrhovali a dívali se na mě skrz prsty jako bych byla nějaká zrůda. Nikdy jsem nezjistila proč tomu tak bylo. Má vlastní matka mě odvrhla a nenáviděla mě, když už se na mě přišla podívat, tak mi nadávala a mlátila mě. Někdo by si myslel, že nebe je nádherné místo, ale v mích očích je to peklo, ve kterém jsem přežívala jen díky svému bratrovi Isarisovi. On mě všemu učil, jen on se mi vždy věnoval a zahrnoval mě láskou. Isaris za mnou jednoho dne přišel, že je čas odejít. Ten den mě odvedl a poslal do země lidí. Sám tam zůstal a já ani nevím, co se poté stalo. Možná je mrtví, možná ho vězní místo mě, anebo utekl a hledal mě. Poslední věc, kterou mi řekl, byl slib, že se znovu setkáme. Nyní jsem se nacházela v temnotě.
Co se vlastně stalo? Že bych umírala. Poslední věc, na kterou si vzpomínám, bylo jak na mě necromancer sesílá kouzlo. Z ničeho nic se přede mnou objevilo světlo, ve kterém stála osoba a šla směrem ke mně.
„Ještě není čas, abys zemřela, Irel," ozval se tolik mi známí hlas.
„Isarisi!" rozběhla jsem se naproti svému bratrovi a objala ho.
„Tolik si mi chyběl," zamumlala jsem mu do hrudi.
„Ty mě také, rád bych s tebou strávil více času, ale ten teď nemáme, musíš se probrat. Oni na tebe čekají," řekl mi s úsměvem.
„Jak to myslíš oni?" zeptala jsem se, Isaris natočil hlavu. Na místě, kam se podíval, se objevil Sebastian vedle něj Vladimír a u jejich nohou Nena.
„Tvoji přátelé, přeci. Nesmíš je jen tak opustit," oznámil mi.
„Máš pravdu, ale já tě nechci znovu opustit, zrovna ses přede mnou objevil," zaprotestovala jsem.
„Slibuji ti, že se brzy spolu setkáme, ale teď se musíš probrat," naposledy se na mě usmál a políbil mě na čelo.
„Bráško!" zakřičela jsem, byl pryč. Probrala jsem se.
„Konečně ses probrala," uslyšela jsem vedle sebe hlas.
„Sebastiane?"
„Ano?" zeptal se mě a já na něj se podívala.
„Co se stalo?" zeptala jsem se.
„Stručně necromancera jsem porazil," ukázal na mrtvolu kousek od nás.
„Já si naposledy vzpomínám, jak na mě sesílal kouzlo," řekla jsem mu.
„Otrávil tě, vyléčil jsem tě, ale i přes ses probrala po třech dnech," vysvětlil mi.
„A ty jsi mě celou dobu hlídal?"
„Ano, ale teď se musíme vydat zpátky, snad tam na nás Vladimír počkal," oznámil, já přikývla a pokusila jsem se vstát. Celé tělo mě bolí, okamžitě se mi podlomila kolena.
„Opatrně!" křikl Sebastian a stihl mě zachytit.
„Děkuju," usmála jsem se na něj, ale on svůj pohled stočil jinam.
„Neděkuj," pomohl mi vstát. Chtěli jsme se už odejít, ale já si všimla záhadné rostliny uprostřed louky a došla k ní.
„Kde se tu vzala?" okázala jsem na ní.
„Řekněme, že jsem ji při boji vytvořil."
„Aha, jak se jmenuje?"
„Je to Černá růže," objasnil mi Sebastian a utrhl mi jeden z černých květů, opravdu to byla růže.
„Nikdy neuvadne," dodal ještě.
„Líbí se mi, nevěděla jsem, že démoni mají i takto nádhernou moc," usmála jsem se na něj a vydali jsme se zpět za Vladimírem a Nenou.