Serellia

Kapitola 2. Začátek nového dne

Přidávám pokračování Serellie, opět se omlouvám za případné chyby.

První sluneční paprsky probudily Irelii, do nového dne. Byl to pro ní velký nezvyk, spát ve své nefyzické formě totiž nikdy nepotřebovala, až včerejší večer pocítila něco jako únavu, ale pravdou je že posledních několik dní cestovali bez přestávky. Není divu, že se Sebastian málem zadusil smíchy, když uviděl její kruhy pod očima, no náš andílek ho opravdu pobavil. Spíš jí zajímalo, jak za nocleh zaplatí. Pomalu se zvedla z postele, postavila se a postel pečlivě po sobě zastlala. Obličej si opláchla připranou vodou, kterou jí sem musela donést pokojská během jejího spánku, poté podívala se do zrcadla a pečlivé učesala své vlasy do jednoduchého culíku, zvedla Nenu, které ještě pořád pochrupovala na jejím polštáři a vydala se porozhlédnout po Sebastianovi. Nejdříve jí napadlo zaklepat ne dveře jeho pokoje, který byl hned vedle toho jejího, když se nic neozvalo, otevřela dveře, nebyl tam. Sešla dolů do hostince, nebyl moc velký, ale měl v sobě takové útulné kouzlo, stálo tam několik opotřebovaných stolů a židlí, u kterých bylo poznat, že nikdo nemá to srdce je vyhodit. Na stěnách byli obrazy s různými výjevy, zastavila se u prvního z nich, byl na něm vyobrazený souboj dvou postav na dracích.
„Vidím, že vás ten obraz zaujal krásná paní," Irelia se lekla a otočila za barem stál muž a leštil sklenice, pamatovala si ho z předchozího večera, byl to majitel tohoto hostince, takový malý zavalitý chlápek s pomalu plešatící hlavou a knírkem.
„Ano, je velice zajímavý," odpověděla mu s úsměvem.
„Je zobrazení jedné legendy, která se tu už dlouhá léta traduje," vysvětloval muž. „Znáte ji?"
„Obávám se, že pocházím z příliš velké dálky, než abych ji znala."
„Ach, tomu rozumím, mohu vám ji později povyprávět, kdybyste chtěla,"navrhl ji.
„To bych byla ráda,"odpověděla.
„Potřebovala jste něco, když jste se tu tak rozhlížela?" zeptal se jí, Irelia se zamyslela, úplně zapomněla, že šla dolů, aby našla Sebastiana.
„Ano, hledám tu svého společníka,"
„Tak to vyjděte zadním východem a najdete ho na dvoře,"odpověděl jí muž a dal se zpátky do leštění sklenic.
„Děkuju," odpověděla mu a vyrazila za Sebastinem s Nenou v náručí

Dvůr
Otevřela dveře a naskytl se jí pohled, který nečekala. Sebastian byl do půl těla svlečený a sekal dříví, po tváři a těle mu stékal pot a jeho vlasy se mu lepily na obličej. Zatím si Irelie nevšiml, ona ho pozorovala a prohlížela si ho, být to někdo koho nezná, musela by si myslet, že na zemi sestoupil jeden z bohů. Na chvíli se zvednul, aby se narovnal a všiml si jí, ztuhnul. Oba se dívali tomu druhému do očí a ani jeden nepromluvit, ticho prolomila až Nena, kterou nebavilo ty dva pozorovat. Tak seskočila s Ireliina náručí a dožadovala se drbání hlasitým mňoukáním u Sebastianových nohou.
„Dobré ráno," vypadlo z ní nakonec.
„Dobré," odpověděl jí, zase nastala chvíle ticha.
„Vyspala jsi se?" zeptal se jí.
„Hmm, ano."
„Jestli se chceš zeptat co to tu dělám tak jen pro vysvětlení, nemáme žádné peníze tak jsem se domluvil s hostinským, že nás tu nechá přespat když mu z nějakou prací pomůžu," vysvětlil jí.
„Dobře,"odpověděla mu Sebastian na ní zaostřil pohledem.
„Počkej na mě zatím v hostinci, jen to tu dodělám a vydáme se za Vladimírem."
„Dobře," odpověděla mu a odešla. Sebastian si setřel pot z čela a chtěl pokračovat v práci, když jeho pohled něco zaujalo, z lesní cesty kousek za hostincem vyjelo několik mužů na koních, velkou rychlostí projeli kolem a zahnuli k hlavnímu vchodu do hostince. Irelia, problesklo mu hlavou, no snad to chvíli přežije ve společnosti lidí, a kdyby jí chtěli něco udělat, tak u ní si byl jistý, že se ubrání. Ale i tak se pro jistotu pokusí svůj úkol dokončit co nejrychleji.

V hostinci
Irelia se vrátila zpět, ale hostinský už tu nebyl, rozhodla se, že si prohlédne i zbytek obrazů co tu vyseli, na konec si uvědomila, že je tu několik obrazů, které navazovali na ten, co jí prvně zaujal, pak tu bylo několik dalších, které už s nimi nesouviseli. Na těch bylo zobrazeno několik postav podobných lidem, ale vypadali mnohem elegantněji a vznešeněji než většina lidí, které do teď viděla, měli i určité rysy, které se od lidí vyšily a to byly hlavně uši, měly je totiž do špičky. Na moment se zamyslela a vybavila si, co jí včera povídal Sebastian, a uvědomila si, že ty vyobrazené postavy musí být elfové. Musí se potom Sebatiana zeptat, aby si o elfech zjistila něco dalšího. Z ničeho nic se rozrazily dveře do hostince, stálo v nich několik mužů.
„Ty,"ukázal na Irelii jeden z mužů. „Dones nám něco k pití,"poručil muž, štěstí, že si po rozhovoru se Sebastianem nasadila plášť přesně, jako to oba udělaly předchozího dne.
„Ale, já tu..."nestačila doříct větu a hned ji přerušil další z mužů. „Odmítáš uposlechnout princův rozkaz, drzá děvko," zakřičel na ní.
„Ale já se vám jen snažím říct, že..." snažila se Irelia vysvětlit, ale muž se rozmáchl a vrazil jí facku do obličeje, Irelia zůstala na zemi.
„Běž nás okamžitě obsluhovat, rozumíš, vesnická děvko!" přikázal jí znovu. Irelia se nezvedala, jen seděla na zemi a na tváři schované za pláštěm jí začali stékat slzy. Jak může být někdo tak zlý. Pomyslela si.

Pokračování příště!