Serellia

Kapitola 18. Vrazi

A je tu nový díl! Chyby prosím omluvet jako vždy.

O JEDEN A PŮL DNE DŘÍVE Z POHLEDU NEZNÁMÉ OSOBY

Došel jsem na velkou lesní louku v Iraselském hvozdu, měl jsem se tu dnes sejít se svým přítelem Wingenem, ale něco mi to nesedělo, už jen z důvodu, že jsem cestou nepotkal ani jednoho z nemrtvých. Uprostřed louky jsem spatřil obří keř růží, sesedl jsem z koně a přiblížil jsem se k němu blíže. Všude v okolí byly známky po boji, poté jsem spatřil něco, čemu jsem nemohl v první moment uvěřit, přede mnou leželo nehybné tělo mého přítele, bez jakékoliv známky života. Nikdy mě nenapadlo, že ho spatřím poraženého a mrtvého asi nebyl tak silný, jak jsem si o něm myslel. Proti komu mohl asi bojovat? Napadla mě jediná možnost, jak bych to mohl zjistit. Natáhl jsem nad něj dlaně a použil kouzlo pro oživení mrtvého. Z rukou mi začala vyzařovat energie temného odstínu, která postupně začala obalovat celé jeho tělo. Oči se mu začaly pozvolna otevírat, netrvalo ani moc dlouho a byl plně oživen.

„Tak a teď mi pověz, kdo tě porazil," oznámil jsem mu s úšklebkem na tváři, podíval se na mě a nepřirozeným hlasem mi vylíčil vše, co se stalo. Z jeho informací jsem měl upřímnou radost, spoustu věcí mi to ulehčí.

Z POHLEDU SEBASTIANA SOUČASTNÁ DOBA

„Kdo jste!?" křikl na nás jeden z vojáků, podíval jsem se po svých společnících, nikdo z nás neodpověděl.

„Neslyšely jste! Okamžitě prokažte svou totožnost!" zařval na nás jiný z vojáků a ostatní byli připraveni na vytasení svých zbraní, jak dlouho by se asi v boji proti mě udrželi, asi tak maximálně pár minut.

„Klid, jen klid, nechceme žádné problémy," oznámil jim Vain.

„Tak nám okamžitě řekněte svá jména, odkud jste a ukažte nám své tváře, nikdo z vás určitě nestojí o problémy, ale když odmítnete, tak se nebudeme zdráhat použít na vás násilí," oznámil nám jeden z nich, který se k nám protáhl mezi ostatními vojáky, předpokládám že to bude jejich velitel. Mám z této situace zvláštní pocit, nejspíš bude lepší nechat mluvit Vaina.

„Jmenuji se Vladimír, jsem hrobař ze hřbitova nedaleko Larinu, jsem si jist, že určitě víte, kde to je," řekl, ale zdá se, že se mu tvář opravdu ukazovat nechce.

„Co dělá hrobař, tak daleko od hřbitova?" ptal se velitel vojáků dál.

„Jsem na cestě za svou rodinou a přáteli," odpověděl Vain v klidu.

„A co oni dva, vaši příbuzní?"

„Ne, jsou to mí přátelé a jsou na cestě se mnou."

„Tak nám ukažte své tváře a my vás pustíme dál," oznámil. Tak se zdá, že nakonec budeme muset udělat to, co po nás celou dobu chtěl. Sundali jsme si kápě, i když na Vainovi bylo znát, že v jeho případě se mu absolutně nechtělo. Následovali šokované výrazy ze strany vojáků, i když většina z nich stejně zírala na Irel.

„Kdo jste?" dostal ze sebe jejich velitel.

„No já jsem půl-elf a oni jsou mí přátelé," odpověděl Vain.

„To se mi zdá?" oznámil jeden z vojáků.

„Ne, to se ti nezdá!" ozvala se najednou Nena.

„Kdo to řekl, to ona," ukázal směrem k Irel.

„Ne to já ty demente!"

„Kde je ta druhá?"

„Tady dole ty idiote, to ti mám rozdrápat ksicht, abys si mě všimnul!" pokračovala Nena a vojáci se podívali na zem.

„To řekla ta kočka?"

„Ne asi jsem pes, jasně, že jsem to řekla já."

„To není možné, kočky nemluví."

„Když se vám nelíbí, že mluvím, tak já budu zpívat. Rybička lahodná ve vodě si plave, uloví jí kočička, z rybičky zbude je kostřička láááláláááá," spustila.

„Tak co se to tu děje?!" ozval se povědomý hlas, vojáci se začali rozestupovat, aby uvolnili cestu nově příchozímu a ukláněli se.

„Vaše výsosti neočekávali jsme vás," ozval se velitel.

„Můžu přijít, kdy se mi zachce a nyní bych žádal odpověď na svou otázku!"

„Prověřovali jsme tyto osoby a kočku, vaše výsosti," odpověděl mu velitel, princ zaměřil svůj pohled na nás.

„Ach, úchvatná a nádherná Irelia, ani netušíte, jak rád vás znovu vidím," oznámil Irel.

„Také vás ráda vidím princi Ziere," odpověděla mu.

„Zatkněte ty dva muže," rozkázal Zier, vojáci nás okamžitě spoutali mě a Vaina.

„Co to má znamenat, nic neudělali!" vykřikla Irelia, princ k ní došle ladným krokem.

„Nemohu je pustit, jelikož mám důkazy, že se dopustili vraždy. A vy doufám půjdete se mnou," řekl a chytl ji za zápěstí.

„Ani omylem, okamžitě je pusťte!" křičela Irel a pokoušela se mu vysmeknout, ale neměla dostatečnou sílu, Zier ji snadno přetočil ruku za záda, nemohla se mu bránit.

„Pusť ji, ty hajzle!" zařval se na něj.

„Vašemu přání nemohu vyhovět, to že se jí zmocním, jsem se rozhodnul už tehdy, když jsem ji spatřil," oznámil.

„To přeci nemůžete," ozvala se Irel.

„Že nemohu? Já mohu všechno!" ušklíbl se a v jeho volné ruce se objevila zářivá koule. Použil ji na Irel, v ten moment upadla do bezvědomí. Poté ji použil i na Vaina se stejným účinkem, zbýval jsem mu jen já.

„Štěstí, že na vás v této podobě taková obyčejná kouzla fungují," oznámil mi a použil ono kouzlo i na mě poslední, co jsem viděl, byl jeho úsměv.