Serellia

Kapitola 30. Odchod

Další kapitola je na světě, tak snad se bude líbit.

Z POHLEDU IRELIE
Druhého dne jsme uskutečnily náš plán Vain sice trochu zestárnul, ale asi do věku tříletého dítěte, jedinou dobrou zprávou to že už mluvil, i když ne na takové úrovni jakou bychom potřebovali. Proto je nutné náš plán mírně, padlo již několik různých návrhů, ale zatím nám žádný úplně nevyhovoval.
„A co kdybychom počkali než Vain úplně zestárne na svůj původní věk," navrhl Sebastian.
„Teoreticky je to možné, ale je příliš riskantní dlouho zůstat na jednom místě. Nerad bych ohrozil Veleu a její rodinu. Musíme najít nějakou jinou možnost," oznámil bratr.
„Řekl bych, že nás největší problém je naše nápadnost," řekl Sebastian, žádný návrh mě nenapadá.
„Vy jste snad úplně tupí!" zakřičela Nena, všichni jsme se na ní nechápavě podívali, kdyby byla člověk, jistě by se vítězně usmála.
„Tak co navrhuješ ty milá sasetko?" zeptal se jí Isaris s úsměvem.
„Zahrajte si na rodinku," oznámila Nena.
„Co?!" zakřičeli jsme všichni jednohlasně.
„No jednoduše Vain bude dítě, Irel tatínek, Sebastian maminka, Is babička a budu vaše košiška. Jé já jsem talentovaná," řekla spokojeně.
„Myslím, že máš menší problém v příbuzenských vztazích," řekl Isaris klidně, i když mu mírně cukalo obočí a probodával mě pohledem, co mu na tom může vadit. Kamufláž by to mohla být dobrá.
„Co vždyť tak Sebastiana a Irel stejně Vain nazval."
„Když už tak teoreticky by byla Irel matka, Sebastian otec, Vlad, i když se mi ta představa příčí jejich syn. Ale já bych určitě nebyl babička," oznámil jí.
„Už to chápu, takže by si byl dědeček," oznámila vítězoslavně.
„Ne ani dědeček."
„Takže ééh by si byl pes?"
„Jak si na tohle sakra přišla?!" neudržel už své nervy na uzdě.
„Tak když nejsi babička ani dědeček, tak musíš být pes," hájila se Nena.
„Dobře, pokusím se ti vysvětlit rodinné vztahy. Já a Irelie jsme sourozenci, to znamená bratr a sestra, kdyby si Irel našla muže a měla s ním dítě, byl bych strýc toho dítěte. A kdybych si já našel ženu a měl bych s ní dítě, tak by Irel byla teta, už je ti to jasné?"
„Ano teto," odpověděla mu přidrzle.
„Jestli se pokoušíš být vtipná, tak dlouho netestuj mou trpělivost. Vím, že si dostatečně chytrá na to, abys poznala moment, kdy to začínáš přehánět," řekl jí hlasem, který naháněl hrůzu, Nenu nejspíš vyděsil.
„Už budu hodná," zamňoukala.
„Dobře."
„Ale na jednu stranu neměla Nena blbí nápad s tou hrou na rodinu, neměl by být problém, tak projít," oznámila jsem.
„Mě taky ten problém, nepřijde dementní," připojil se ke mně Sebastian.
„Takže si zahrajeme na rodinku?" chtěl se Isaris ujistit, se Sebastianem jsem souhlasně přikývli.
„No, snad nám to vyjde a myslím, že bychom si měli změnit i barvu vlasů, protože s nimi opravdu nenápadný nebudeme," oznámil nakonec, asi po hodině přípravy jsme se vydali na cestu z města. Paní Velea nám poskytla prosté oblečení a koše, změnily jsme si i onu barvu vlasů, pro Isarise a Sebastiana to bylo bez problémů. Mě a Vladimírovi ji musel změnit bratr, jelikož Vlad by to nezvládl a já byla stále příliš slabá na použití své magie. Před odchodem z hostince musel však Isaris ještě Velee slíbit, že ji zase jednoho dne navštíví. Vydali jsme se na tržiště, které bylo blízké Jižní bráně, cestou míjeli stráže, nebudili jsme sebemenší podezření. I když ze všech prostých lidí, které jsme potkali, byl cítit strach a nejistota. Bez problémů jsme se dostali i k oné bráně. Isaris měl pravdu, všude hlídkovali stráže a snažili se prověřit co největší počet lidí, dva z nich zastavili i nás.
„Kdo jste a za jakým účelem jste byly v Hellmonu?" zeptala se nás strážná.
„Byly jsme zde za účelem prodeje plodin z našeho pole a na návštěvě naší známé Velei, je to krčmářka v hostinci u mrtvého koně," odpověděl Isaris.
„A kdo jste?" zeptal se nás druhý strážce podezíravě.
„Jsme rodina, jmenuji se Sezin a tohle je má žena Tirel, její bratr Mika a náš syn Ven," odpověděl s úsměvem Sebastian falešná jména.
„Vy musíte být hodně milující pár, když máte tak roztomilého syna," rozplývala se strážná, Isaris mírně zrudnul, co mu asi hlodá v hlavě.
„Ano, to je pravda, nejraději bych svého manžela láskou snědla," oznámila jsem a políbila Sebastiana, on mi polibek opětoval, bráška zrudnul ještě víc, typuji, že vzteky.
„Mamí, tatí můžeme už jít? Mě se chce spinkat," zeptal se malý Vlad, kterého Isaris držel za ručičku.
„Jen běžte, nebude vás již zdržovat," oznámila s úsměvem strážná. Vydali jsme se dál od brány, zastavili jsme se až mimo dohled brány.
„Můžete mi říct, co jste to tam sakra předvedli?" zeptal se Isaris bezvýrazným hlasem, i když bylo jasné, že je naštvaný.
„Řekla bych neuvěřitelný a úžasný herecký výkon," odpověděla jsem mu, popravdě mi přišlo zbytečné řešit, co se tam událo.
„Mě to tak nepřišlo," odsekl Isaris.
„Souhlasím s Irel, jen jsme to hráli, nemusíš to nijak řešit," řekl Sebastian s klidem, i když se podezřele usmíval, kdo ví co se mu honí hlavou.
„Už to neřeš bráško, prosím," požádala jsem ho.
„No tak dobře," odpověděl neochotně.