Serellia

Kapitola 7. Vladimírův příběh

Další díl Serellie je opět po více jak týdnu na světě. Doufám, že se bude líbit. Jinak bych chtěla poděkovat za veškeré komentáře z předchozích kapitol, a také za hlasy, velmi mě potěšily. Za chyby se jako vždy omlouvám.

Z POHLEDU SEBASTIANA

Vladimír nás vedl přes hřbitov směrem k Iraselskému hvozdu. Hřbitov je opravdu velký, Irelia šla kousek ode mě a pobrukovala si nějakou píseň, nejspíš i nad něčím usilovně přemýšlí. Já byl myšlenkami, ale kousek jinde. Mám takový nepříjemný pocit, že nás někdo pronásleduje a to už od města, ale kdykoliv se podívám, tak nikoho nevidím. Nena šla vedle mě, popravdě tohle je první extrémně věrná kočka, kterou jsem kdy viděl.

„Cestujete už dlouho?" zeptal se mě zničehonic Vladimír.

„Ani moc dlouho ne, kdysi dávno jsem hodně cestoval a pak jsem si dal nějaký čas pauzu. Když jsem se k cestování vrátil, přidala se ke mně Irelia," odpověděl jsem mu.

„Také jsem kdysi hodně cestoval, ale to už je dávno," řekl docela smutným hlasem.

„A proč jste přestal, muselo vám to hodně chybět," otázal jsem se ho.

„To samé bych mohl říci i já vám, ale se mnou je to docela jednoduché. Chcete to slyšet?"

„Ano, rád si to poslechnu," odpověděl jsem mu.

„Při svých cestách jsem narazil na jednu dívku, která mě okouzlila na první pohled, řekněme, že ani já jsem jí nebyl lhostejný. Vzájemně jsme se do sebe zamilovali. Když jsem s ní v ten první moment promluvil, měl jsem pocit jako bych ji znal celý život. Nějaký čas jsme spolu a s mými přáteli cestovaly, ale pak jsme se od nich oddělili a vrátil jsem se s ní na místo, kde žila a vyrůstala. Rozhodli jsme se tam i usadit a vzít se, její otec z toho neměl moc velkou radost, ale později zjistil, jaké máme mezi sebou pouto, a rozhodl se, že nám bude i přát. Mnohem víc si mě, ale oblíbil, když jsem mu začal pomáhat s jeho prací a tou byla práce na hřbitově. Vlastně díky němu jsem se dostal k hrobařině," na chvilku si odmlčel a já si všiml, že i Irelii jeho příběh zaujal.

„Štěstí, ale moc nepřálo a jeho zabil blesk při jedné prudké bouři. Má láska z toho byla velmi nešťastná a pro svého otce několik dní truchlila. Ani jsem se jí nedivil, byla to tragická událost, když vezmu v potaz, že za měsíc po tomto incidentu jsme měli mít svatbu. Naštěstí svůj žal do té doby překonala. Vzali jsme se a naše štěstí se znovu probudilo, já jsem převzal práci po jejím otci a oba jsme měli jeden druhého. Krátce po naší svatbě otěhotněla, to byl jen další důkaz naší lásky, ale stalo se něco, co jsem netušil. Její porod byl velmi problematický a já byl u toho a nevěděl jsem, jak jí pomoci. Té noci zemřelo naše nenarozené dítě i ona v mém náručí," v očích se mu zaleskli slzy.

„Pochoval jsem je oba a na dlouho chvíli jsem se světu uzavřel. Neměl jsem chuť na nic, dokonce jsem i přemýšlel, že si vezmu svůj vlastní život a vydám se za nimi. Naštěstí mě někdo zastavil, že bych udělal velkou chybu. Tehdy mi doporučil, abych se vrátil ke svému starému životu, já se rozhodl, že to udělám. A k tomu jsem se rozhodl na svou minulost zapomenout. To se samozřejmě nestalo, i přes opuštění, toho místa kde jsme byly společně, jsem na ní nedokázal zapomenout. Postupem času jsem se z toho, ale nějakým způsobem dostal a rozhodl jsem se znovu stát hrobníkem, a tím jsem i byl, alespoň do vašeho příchodu. Do toho momentu jsem se velmi zdráhal vydat se zpět za svými přáteli, a proto jsem se také rozhodl vás doprovodit, viděl jsem v tom možnost postavit se minulosti."

S tímto zakončil svou velmi dlouhou řeč.

„Vaši přátelé jsou elfové, předpokládám?" optal jsem se ho, on se jen usmál.

„Ano to jsou."

Další díl se pokusím napsat co nejdříve. Jinak bych ráda do budoucna napsala samostatně příběh týkající se půl-elfa, hrobaře Vladimíra a jeho minulosti. A budu ráda, když se mi k tomu vyjádříte, abych věděla, jestli je to vůbec dobrý nápad.