Před bitvou

Tahle noc 2/2

Ozvěna výstřelu, hlasitá a ostrá, jí stále rezonovala v uších.

K smrti vyděšená se přitiskla ještě více k zemi doufajíc, že jí vysoká tráva poskytne dostatečný úkryt. V prvních chvílích vůbec netušila, co se děje, a proč se najednou ocitla uprostřed přestřelky. Ruce se jí chvěly, srdce divoce bušilo.

Tamiko nikdy nezažila žádný střet zblízka. Navzdory tomu, co dělala matka, se jejich domu boje vždy nějakým zázrakem vyhnuly. Ale to štěstí dnešní noci skončilo.

Periferně zahlédla tělo, které kleslo k zemi kousek od místa, kde ležela. Tvář císařského vojáka zakrývaly cákance krve, jeho mrtvolné oči na ni hleděly bez výrazu. Dlaní si zakryla ústa, aby nevykřikla nahlas a odvrátila pohled. Pevně stiskla víčka k sobě a hlavu zabořila co nejvíce do trávy.

Výstřely a křik k ní i nadále doléhaly. Ve tváři cítila hlínu, večerní rosa jí zmáčela dlouhé vlasy, jak se tiskla co nejvíce k zemi a modlila se, aby ji nezasáhla zbloudilá kulka.

Cizí ruka sevřela její předloktí a neurvale vytáhla dívku na nohy. Zblízka pohlédla do očí nepřátelského vojáka v černé povstalecké uniformě. Měl zarostlou tvář, ale ani dlouhé vousy a vlasy nezakryly popáleniny na pravé straně jeho obličeje a částečně znetvořené oko. Snad to bylo tím, ale muž vypadal děsivě.

Nepříjemně se zašklebil. „Copak tu dělá takováhle kočička?"

Naklonil se ještě více k ní, skoro jako kdyby ji chtěl políbit. Mimoděk se otřásla, když ucítila jeho páchnoucí dech a odtáhla se, co to šlo.

„Vezměte ji," postrčil dívku směrem k dvěma dalším vojákům, kteří se vyloupli z okolní temnoty, „s tou se pobavíme pak."

Chtěla začít křičet, ale naprosto paralyzována strachem se nezmohla na nic.

„Nemáme útočit na civilisty," namítl jeden z těch, kteří právě přišli. Byla to jeho ruka, která Tamiko pevně sevřela, aby nemohla utéct. „Podle rozkazu máme postupovat přímo na hlavní město."

„Drž hubu," přerušil ho ten s popálenou tváří. „Seru na rozkazy. Dva dny jsem nejedl. A taky," přejel dívku ve vyzývavých šatech chtivým pohledem. „Chci si ještě něco užít. Kdo ví, co s námi bude po bitvě."

Tami se otřásla odporem, oči se jí zalily slzami, když si uvědomila, co s ní mají v plánu.

„Mě se to nezdá," do hovoru se připojil třetí. Díky okolní temnotě se jejich tváře nedaly rozlišit, ale podle hlasu Tamiko usoudila, že bude o něco mladší než ti dva. „Všimli jsme si těch ukrytých zásob a zbraní? A co tu dělala ta císařská hlídka? Tohle není obyčejný vesnický dům, měli bychom to nahlásit."

Dívka naslouchala jejich dohadování, zatímco strnule hleděla před sebe do tváře popáleného. Její pohled neustále přitahovalo jeho zmrzačené oko.

Zničehonic se právě oči toho muže rozšířily, ústa se otevřela, ale výkřik z nich nevyšel. Ven se vyvalila pouze rudá krev. Tělo se tiše svezlo k zemi.

Ten, co ji držel, vykřiknout stihl. Ten druhý nestihl ani to.

Během okamžiku kratšího než úder srdce ležely u dívčiných nohou tři mrtvý vojáci a ona nechápavě pozorovala, jak se jasně červené cákance vpíjejí do sněhobílé látky šatů. Připomínaly jí okvětní lístky rudých růží.

Otupěle zvedla pohled od svého zakrváceného oblečení.

Stál před ní. Věděla, že to bude on. Strach, šok i neuvěřitelná úleva. To vše pocítila při pohledu na svého zachránce.