Před bitvou

Poslední přání

Vždy když generál Kotoku Sato přemýšlel nad tím, jak zemře, předpokládal, že jeho život skončí v bitvě. O mnoho se nespletl. Přesto se tak nestalo uprostřed bitevní vřavy mezi výkřiky raněných a kulkami létajícími kolem hlavy.  Smrt si pro něj přišla pod rouškou noci - tichá, nezastavitelná - pouhých pár hodin před samotným útokem.

Zastihla ho osamoceného ve stanu shrbeného nad rozloženými plány a s nalitým šálkem čaje, který již nikdy nedopije.

Hned, jak za sebou zaslechl kovové zasyčení taseného meče, věděl, že je na všechno pozdě. Věděl, že nestihne sáhnout pro pistoli ležící na stole jen několik centimetrů od jeho ruky. Věděl, že nemá smysl volat o pomoc, protože muži na hlídce před velitelským stanem jsou zcela jistě mrtví. 

A také s neochvějnou jistotou věděl, kdo stojí za ním. 

Velice pomalu a opatrně se otočil, aby pohlédl své smrti do tváře. 

Mladík v dlouhém černém kabátě se na něj díval s chladným výrazem v ocelových očích a svíral katanu, jejíž ostří studilo generála na krku. 

Ten muž před ním by mohl být jeho vnukem, dělily je od sebe desítky let.  Vlasy Kotoku Sata už dávno ztratily svoji černou barvu, vrásky kolem úzkých tmavých očí se za roky válek ještě prohloubily. Cítil, jak jeho tělo každým dnem chřadne. Více však už nezestárne. 

„Přece tě za mnou poslal," pronesl klidným hlasem dobře si vědom toho, že smrti neunikne. Tak proč si s ní ještě chvílí nepopovídat. 

„Jste zrádce," promluvil druhý muž. „Císař vás tímto odsuzuje k smrti."

„Takto se popravy generálů nedělají, chlapče," usmál se beze strachu. Vyhlídka smrti ho neděsila, věděl, co riskuje, když začal vyjednávat s nepřítelem. Pouze zalitoval, že svůj plán na svržení panovníka již nedokončí.

„Pokud se v císařství tak trvá na starých tradicích, proč si mě císař nenechá předvolat před nastoupeným plukem, neodsoudí mě ze zradu před očima všech?"

„Vy víte proč," odvětil stručně černovlasý zabiják. 

Oba ten důvod znali stejně dobře jako císař. Generál Sato se mezi vojáky těšil veliké úctě, zprávy o jeho obvinění ze zrady a veřejná poprava by otřásla morálkou armády. 

Občanská válka se vlekla už třetím rokem. Povstalci ze začátku vypadali pouze jako obtížný hmyz, kterého se císařská armáda rychle zbaví, avšak postupem času prokázali svou vytrvalost a nezdolnost. 

„Jistě," přikývl. „A proto poslal svého nejlepšího hrdlořeza, aby mě v tajnosti odpravil. A co bude pak? Zanecháš moji zkrvavenou mrtvolu na bojišti? Císař mi nad rakví pronese oslavný proslov o mé hrdinské smrti v boji?"

 Mladší z mužů mlčel. Neměl důvod zapírat. Ve skutečnosti se to stane přesně tak. 

„Bude to rychlé," řekl nakonec. „Nic neucítíte."

„O tom nepochybuji," pousmál se generál. 

Císařův oblíbený zabiják vždy pracoval čistě. Nevyžíval se v mučení ani prodlužování utrpení svých obětí jako jeho pán. Pokud však měl nařízeno zabít, zabil. Bez soucitu, bez slitování. 

Na plachtoví stanu dopadly první kapky. V dálce zahřmělo. Přicházela bouřka, která měla po horkém dni zchladit rozpálenou krajinu. Jinak téměř holá pláň na úpatí osamoceně stojící hory byla dnes poseta stany. V těch neklidně spali muži, kteří ráno vyrazí do boje. Mnoho z nich zemře. Jejich generál však zemře dříve. Dost možná ještě dříve než bouře naplno udeří.