Před bitvou

Tahle noc 1/2

Mladá dívka v tichosti proklouzla ven ze svého pokoje a po špičkách běžela nejkratší cestou ven.  V tomto domě bydlela od narození, znala každý kout a dokázala jím projít i poslepu. A dokázala to také teď po setmění, aniž by musela rozsvěcet.

Tiše našlapovala po dřevem obložené podlaze a opatrně překročila zrádné místo, kde se parkety za ta léta rozklížily a vždy hlasitě zaskřípaly. Nikdo ji nesměl uslyšet ani zahlédnout. Hlavně ne její matka, která by tuhle noční výpravu rozhodně neschválila.

Přitiskla se zády ke stěně a nahlédla do chodby vedoucí k východu. Svítilo se tam, několik pomocníků pobíhalo kolem a na poslední chvíli dokončovalo přípravy k rannímu odjezdu. Bez dechu čekala, až odejdou, zatímco upřeně hleděla na svůj odraz ve skleněné tabuli velikého okna. 

Tentokrát nenechala nic náhodě. Bílé přiléhavé šaty ji těsně obepínaly a zdůrazňovaly její ženské křivky i bezchybnou postavu. Pečlivé líčení dokreslovalo přirozeně krásnou tvář i velké světlemodré oči. Vlasy si nechala rozpuštěné a padaly jí v kaštanově hnědých vlnách na záda.

Nepochybovala o tom, že vypadá dobře. Muži ji obdivovali a udělali by cokoli, aby získali její přízeň. Mohla mít kteréhokoli. Stačilo se usmát a padali ji k nohám.

Až na jednoho.

A právě kvůli němu se dnes v noci vyplížila ze svého pokoje, porušila nařízení matky, a také... Pocítila výčitky při pomyšlení na Reijiho. 

Už přes rok se spolu vídali a tvořili, dle mínění všech a hlavně její matky, ideální pár. On byl šikovný medik, milý a hodný kluk, který ji bezmezně miloval. Učil se u starého doktora žijícího na druhé straně městečka. To oni dva často pomáhali ošetřovat raněné, které do domu přiváželi. 

Reiji byl budoucí lékař, pocházel z dobré rodiny, za všech okolností milý a slušný. Prostě ten nejlepší protějšek, který by si matka mohla pro svoji dceru přát.

Jenomže Reiji byl jistota, předvídatelnost a trochu nuda. Zato on...

Stačila vzpomínka na něj a srdce se ji rozbušilo rychleji. Když se před dvěma lety poprvé objevil u nich v domě, měla strach. Dobře znala jeho pověst. Byl to císařův nejobávanější zabiják, jeho nejlepší voják a pravá ruka. Ten, kdo zneškodnil desítky možná stovky nepřátel. Nejslavnější bojovník císařství.

A tento legendární muž najednou stál na prahu jejich domu. Bála se, a přesto z něj nedokázala odtrhnout pohled. Ani služebné neodolaly a zpoza přivřených dveří kuchyně vykukovaly a pozorovaly, jak hovoří s její matkou, přísnou paní domu.

Vypadal přesně tak, jak si o něm špitaly pomocnice při práci v kuchyni nebo na zahradě, když si myslely, že je nikdo neposlouchá. Ale ona poslouchala a hltala všechny jejich historky. 

Jen jeho jméno znamenalo vzrušení, dobrodružství, nebezpečí a ona ho teď konečně spatřila na vlastní oči. Ve skutečnosti vypadal ještě lépe než na těch pár fotkách, které se jí podařilo zahlédnout, než díky bojům zůstali úplně bez připojení a odříznuti od veškeré komunikace. 

Byl oblečen v dlouhém koženém kabátě, ozbrojen nejen střelnými zbraněmi jako ostatní vojáci, ale hlavně svým proslulým mečem. Ten v pouzdře na jeho zádech nepůsobil zase tak hrozivě, přestože všichni dobře věděli, kolik životů již toto ostří ukončilo .  

Dlouho tehdy sbírala odvahu, než se odhodlala proplížit ještě blíž, aby zaslechla jeho rozhovor s matkou.

„Císař je s vaší prací spokojen, paní Maiko," říkal právě svým hlubokým hlasem. „Ale přikázal mi, abych vám byl k ruce, pokud byste potřebovala."