Před bitvou

Zúčtování 10/15

--Taira--

Shira spal. Hlava mu spočívala na mém klíně a já hleděl na jeho klidný obličej a zlehka ho hladil po vlasech. Nastal čas, aby mě na hlídce vystřídal, ale já neměl to srdce ho budit. Viděl jsem na něm, jak moc je unavený a potřebuje odpočinek více než já.

Až na to vyvýšené místo, jak plánoval, jsme se před soumrakem nedostali. Nakonec jsme se utábořili v malém zalesněném údolí, kterým protékal potok, kde jsme znovu doplnili zásoby vody. Jídlo nám však skoro došlo, což znamenalo, že se následující den budeme muset zastavit v některé z osad.

Po setmění se ještě více ochladilo, ale můj obezřetný průvodce zakázal rozdělat oheň a to ani po tom, co okolí pečlivě obhlédl a konstatoval, že jsme opravdu sami. Nevěřil jsem, že by nás ti žoldáci stále sledovali, už jenom proto, že Shira nás vedl přes hory a doly, mimo všechny hlavní trasy.

Přesto trval na tom, abychom si rozdělili hlídky.

Proplétal jsem prsty s jeho havraními vlasy a v hlavě mi běžely myšlenky na události uplynulých hodin. S úsměvem jsem vzpomínal na Shirova slova o společné budoucnosti a uvažoval, co za dárek pro mě může mít. A zda se nám podaří dostat zpět do Kashimy, aby mi to překvapení mohl předat.

Už před hodinou jsem měl Shiru vzbudit, aby mě vystřídal, ale já se rozhodl nechat ho vyspat. Stejně bych v té zimě nedokázal zamhouřit oka.

Nakonec se ukázalo, že jsem se spletl, a můj dobrý úmysl se mi vymstil. Nevydržel jsem a na hlídce usnul.

Probudil mě až výstřel.

*

Otevřel jsem oči, v první chvíli zmatený a nechápajic, co se to děje.

Rozhlédl jsem se. Shira nikde. V rychlosti jsem nahmatal zbraň a snažil se zorientovat v okolním šeru.

Kousek ode mně leželo na zemi tělo. Všechno se ve mně sevřelo strachem, než jsem kromě černých vlasů rozpoznal také obličej. Nepatřil Shirovi, ale cizímu zarostlému chlápkovi.

Muž měl probodnuté hrdlo a hlava mu spočívala v obrovské kaluži krve. Jeho vytřeštěné oči na mě hleděly, z úst vycházelo tiché chroptění, jak z umírajícího vyprchávaly poslední záchvěvy života.

Ozvala se další střelba. Tři výstřely odněkud poblíž. Vyhrabal jsem se na nohy a vyrazil po zvuku. V temném lese bylo obtížné se pohybovat, větev jednoho ze stromů mě švihla do tváře, ostružiní se mi zachytávalo za nohavice kalhot.

Skoro jsem zakopl o další mrtvolu, kterou jsem v hromadě listí přehlédl. Odvrátil jsem pohled od zakrvácené hlavy čistě oddělené od těla vděčný, že šero většinu krvavých detailů skrylo.

Věděl jsem bez sebemenších pochybností, že tohle je Shirova práce. Ale kde je?

Sevřel jsem zbraň pevněji, oči již okolní temnotě přivykly. Zaslechl jsem zapraskání větví a suchého listí.

Někdo mířil směrem ke mně.

Muž se nečekaně vyloupl z temnoty a proběhl kolem. Byl ozbrojený, útočnou pušku přehozenou přes rameno. Nevšiml si mě, vypadal k smrti vyděšený, klopýtal přes kořeny stromů, stále se ohlížel a snažil se co nejrychleji dostat pryč.

Přestože jsem neměl přehled o situaci, nemohl jsem ho nechat utéct.

Střelil jsem ho do nohy.

Vykřikl a svezl se k zemi. Potichu skučel a svíral si prostřelené koleno. Obezřetně jsem vykročil směrem k němu stále ho držíc na mušce.