Před bitvou

Rodinné jméno 6/12

To už i Shirovi zmrzl úsměv na rtech, když viděl, jak se Tamiko v rychlosti prosmýkla kolem nás a rozběhla se směrem k domu.

Sledoval jsem záda prchající dívky a do očí se mi vkrádaly slzy. Pevně jsem sevřel víčka k sobě, spolkl trpkou pachuť v ústech a snažil se ovládnout vlnu zrádných emocí, které se mě pokoušely přemoci.

Nenávistná slova mojí sestry mě rozhodila více, než jsem čekal. Byl jsem připraven na matčiny urážky, výčitky a obviňování. Byl jsem připraven na to, že mě nepustí do domu a nechá vyvést jako posledního špinavého pobudu.

Ale Tamiko...

Moje malá sestra, které jsem před spaním četl pohádky, které jsem pomáhal dělat domácí úkoly, se kterou jsem potají lepil matčinu oblíbenou vázu, aby nezjistila, že jsme ji rozbili.

Moje malá sestra, která mě držela za ruku a s pláčem prosila, abych neodcházel.

Malá Tami, která za ty roky vyrostla. A naučila se mě nenávidět.

Shira stále svírající moje rameno se na mě soucitně díval. „Tairo, jsi v pohodě?"

Nechtěl jsem o tom mluvit, tak jsem pouze přikývl a obrátil pozornost k jinému tématu. „Takže, jak se zdá, moji matku znáš."

Mělo mě to napadnout už při rozhovoru s tím důstojníkem. Pokud se matka tak angažovala v boji proti povstalcům, Shira, císařova pravá ruka, o ní musel něco vědět.

„Znám ji pár let, spolupracoval jsem s ní. Podporovala císařovi vojáky, oddaně plnila panovníkovy rozkazy," zopakoval to, co jsem již věděl od toho důstojníka. „Udělala toho dost, aby měla problémy, kdyby se to dozvěděl odboj."

„Jo, něco jsem zaslechl."

„Promiň, že jsem ti to neřekl sám, ale snažil jsem se je chránit. A tebe. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat."

„Já to chápu." Neměl jsem mu to za zlé, na jeho místě bych pravděpodobně udělal to samé.

„Tairo," zpříma se mi zadíval do očí, „za mnoho jim dlužím. To tvoje matka a její lidé mě zachránili. To díky nim jsem přežil."

„Cože?" Těch nečekaných odhalení začínalo být trochu moc. „Takže to tady jsi byl celé ty měsíce?"

„Většinu z toho času, ano."

„Strávil jsi tu takovou dobu, a nenapadlo tě, že jsi v domě mojí matky?"

Shrnul si z tváře neposlušný pramen vlasů a pousmál se: „Připadám si jako naprostý pitomec, ale opravdu mě to nenapadlo. A to jsme spolu nedávno mluvily o tvé rodině. Ze začátku jsem nebyl moc při vědomí, ale ani pak... V domě nejsou žádné tvoje věci, žádné fotky, nikdo z vaší domácnosti se o tobě nezmínil a tvoje matka mi do očí řekla, že má pouze dceru."

„Jo," ironicky jsem se zasmál, abych zakryl, jak moc mě jeho slova zasáhla. „Řekl si, že nevěříš, že nějaká matka může nenávidět své dítě. Jak vidíš, ta moje ano."

„Tairo," stáhl si černou koženou rukavici a prsty mi přejel po zmrzlé tváři, „mrzí mě to."

Vnímal jsem teplo sálající z jeho dlaně na své studené kůži a uvědomil si, jak moc jsem vděčný za to, že je tady se mnou, a já nebudu muset tomuhle zmatku čelit sám.

„Jsem tak rád, že tu jsi," zašeptal jsem vychutnávajíc si jeho dotek, jeho blízkost. Stál vedle mě, nabízel mi oporu a ať už se moje rodina zachová jakkoli, mám jeho. To vědomí mi dodávalo sílu.