Před bitvou

Rodinné jméno 2/12

Noční jízda se ukázala jako infarktová záležitost.

Některé úseky, hlavně na okraji města, byly tak poškozené boji, že se přes ně nedalo přejet, proto se musely sáhodlouze objíždět. Na to jsem však tentokrát neměl trpělivost a raději riskoval uražení kola, než bych zvolil delší cestu.

Díky namrzlému povrchu jsem dostal několikrát smyk a jen se štěstím neskončil mimo silnici.

Vinu na tom neneslo pouze počasí, tma a rozbitá silnice, ale hlavně moje rozpoložení a nesoustředěnost. Místo, abych se naplno věnoval náročnému řízení, jsem si v hlavě donekonečna přehrával všechny možné scénáře od těch horších po ty nejhorší a o to více se nutil ke spěchu.

Co když tam Shira nebude?

Co když mu Maya něco napovídala a on odjel bůhví kam?

Co když...

Prudce jsem dupl na brzdu. Auto chvíli klouzalo po zasněženém povrchu a pak se zastavilo. Skoro jsem minul odbočku. Znovu jsem se rozjel a navedl vůz na úzkou klikatou cestu směrující do kopce až k úpatí hor, kde se ukrývala stavba dříve používaná jako císařské kasárny.

Díky vyšší nadmořské výšce a blízkosti pohoří se tady nacházelo více sněhu než ve městě a také teplota venku podle palubního počítače vozu klesla na několik stupňů pod nulu.

Moje kaskadérská jízda se nakonec vyplatila.

Za méně než hodinu jsem již v záři předních světel zahlédl obrysy rozlehlé budovy obehnané vysokou kamennou zdí. A před ní, k mojí neuvěřitelné úlevě, parkoval šedý sedan pokrytý bílým popraškem. Nacházel se na stejném místě jako odpoledne a to mě ujistilo v tom, že ani jeho majitel se odsud nehnul.

Zastavil jsem vedle a vystoupil.

Mrazivý vzduch mě uhodil do tváře. Oproti vyhřátému vozu to pro mě představovalo nemalý šok a já se otřásl chladem, na těle mi vyskočila husí kůže.

Pomalu se zvedající ledový vítr naznačoval, že brzy začne chumelit. Zatím však kolem poletovalo pouze několik zbloudilých vloček jako nevinná předzvěst blížící se sněhové vánice.

Zapnul jsem si bundu, a rychlým krokem zamířil k hlavní bráně. Tudy se procházelo do rozlehlého dvora, který byl v tuto chvíli místo pískem a drobnými kamínky pokryt třpytící se vrstvou čerstvě napadaného sněhu.

V nevýrazném naoranžovělém světle jediných dvou funkčních lamp, jsem mezi poletujícími vločkami ihned zaznamenal pohybující se postavu.

Shira se svoji katanou v ruce cvičil sérii složitých výpadů.

Samozřejmě jsem ho už dříve bojovat viděl a věděl s jakou smrtící dokonalostí umí se svoji nejmilovanější zbraní zacházet. Ale jen málokdy jsem měl
opravdu prostor ocenit jeho mistrovské umění.

Když jsem ho však zahlédl nyní - ty obratné a rychle pohyby paží, přesné a jisté kroky, ostří katany míhající se kolem - dokázal jsem pouze mlčky stát a s údivem přihlížet.

Ve tváři měl soustředěný výraz, bílé vločky ulpívaly v jeho havraních vlasech nyní pevně stažených na temeni hlavy, aby mu při cvičení nepřekážely. Našlapoval lehce, ani jednou nezaváhal, ze strany na stranu, zprava doleva, zatímco ocelová čepel svištěla v mrazivém vzduchu v dokonale vedených úderech.

Nedokázal jsem z něj odtrhnout oči.

Vzpomněl jsem si, jak mi dnes Maya radila, abych se občas kouknul také po někom jiném. Ale i kdybych se k tomu snížil, copak by se mu někdo vyrovnal?