Před bitvou

Pro tebe

Doma, konečně doma.

Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co jsem nebyl v Kashimě, co jsem nespal ve vlastní posteli. A když jsem vstoupil do svého bytu, připadal mi po těch týdnech strávených na cestách neznámý a cizí.

„Tady," vytrhla mě Maya z rozjímání a hodila na zem moji příruční tašku, kterou mi nedovolila vynést do třetího patra, protože jsem podle všeho nebyl schopen ani tak jednoduchého úkonu.

Několikadenní cesta ze Severního ostrova zpět do Kashimy však byla skutečně únavná a já cítil, že nejsem ve své kůži, přestože po ráně na hrudi zbyla už jen nepěkná jizva.

„Díky," usmál jsem se na mladou lékařku.

„Shira s Kioshim by měli dorazit za chvíli, ale do té doby s tebou zůstanu. Cítíš se dobře? Byla to náročná cesta a ty by ses neměl přepínat."

Všichni kolem mě stále chodili po špičkách a nejvíce Shira.

„Je mi dobře, vážně," ujistil jsem ji, jenom za dnešek asi po stopadesáté. „Nemusíte mi nosit tašky, pomáhat do schodů, kontrolovat každý můj krok. Je mi dobře."

„Vím, že je to otravné, ale to zranění bylo rozsáhlé a ty bys neměl..."

„Stačí," přerušil jsem ji. „Nechci už poslouchat, co všechno bych neměl. A moc tě prosím, řekni něco Shirovi, protože on..."

On se na mě bál sáhnout. Doslova. A mě to začínalo vadit.

„Měl bys mu líbat ruce za to, jak se o tebe stará, a ne si pořád stěžovat. Ty nevíš, jak mu bylo, neviděl jsi ho zoufalého a vyděšeného, když si myslel, že mu umřeš v náručí. Je normální, že se o tebe teď bojí. Tak ho nech."

Maya se poslední dobou Shiry zastávala, přišlo mi že je ten společný zážitek během mojí záchrany sblížil. Ovšem to, jak se paktovali proti mě, bylo otravné, přestože jsem věděl, že to dělají pouze ze strachu o moji maličkost.

„Máš pravdu," přikývl jsem a zastyděl se, že si svého přítele a jeho obětavé péče dostatečně nevážím.

„Řekl mi, že má pro mě dárek," vzpomněl jsem si na to, co Shira zmínil během našeho dlouhého pochodu napříč krásami Severního ostrova.

„Vážně?" Maya ožila a s ní její neukojitelná zvědavost. „Dárek? Něco lepšího než upatlaný papír s písmenky?"

„To nebyla písmena, ale znaky," opravil jsem ji a s lítostí si vzpomněl na papír s mým a Shirovým jménem, který se rozmočil při našem útěku z hořící lodi. „Je to prý něco, co chce, abych měl."

Oči se jí rozzářily jako natěšené puberťačce: „Prsten!"

„Prsten? Proč by mi dával prsten?" nechápal jsem. „Nemůžeme se přece vzít."

V konzervativním císařství se jiné spojení než muže a ženy oficiálně neuznávalo a i kdyby ano, nemyslel jsem si, že zrovna Shira by o něco podobného stál.

„Dobře, ale stejně by ti prsten dát mohl. Jako symbol vaši nehynoucí lásky a tak."

V duchu jsem si zkusil představit Shiru, jak mi navléká zlatý prsten a musel se zasmát: „Ne, tohle rozhodně není jeho styl."

„Tak co jiného by ti mohl dát?"

„Nevím, ale myslím, že se to brzy dozvím."

Slíbil přece, že mi ten dárek věnuje hned, jak se dostaneme domů. Snad nezapomněl. Ale on na podobné věci nezapomínal. Dokázal si přesně vybavit, co jsem mu kdy řekl, co jsem kdy udělal. Ne všechno, ale ty důležité věci. A tohle mezi ty důležité věci jistě spadalo.