Před bitvou

Rodinné jméno 3/12

Už v prvních okamžicích jsem na vlastní kůži poznal, proč se tak zdráhal se mě dotknout. Jen párkrát za tu dobu, co jsme byli spolu, se mi podařilo dosáhnout toho, aby zcela ztratil kontrolu. Zlomil jsem Shirovu železnou vůli a pronikl za hradby jeho vojenského výcviku.

Ale ani v těch nejvášnivějších chvílích jsem ho nezažil takového jako teď.

Jeho odhodlání bylo pryč, jeho disciplína byla pryč, jeho bezchybné sebeovládání bylo pryč. A to dávno před tím než mě Shirovy paže pevně sevřely a naše ústa se divoce přisála k sobě.

Kromě Mayiných rýpavých slov za to jistě mohla také dlouhá doba, která uplynula od našeho posledního fyzického kontaktu, a nám oběma blízkost toho druhého bolestivě chyběla.

„Zblázním se z tebe, Tairo," šeptal mezi polibky, kterými posázel můj krk, zatímco jeho ruce ze mě zběsile strhávaly oblečení.

Zády mě natiskl na nejbližší zeď, a já nohou strčil do skříňky, na kterou předtím odložil svůj meč. Se zaduněním spadl na zem. Jen na zlomek vteřiny Shira pohledem zavadil o katanu ležící na podlaze, než se jeho veškerá pozornost obrátila zpět ke mně.

Čekal jsem, že ten meč zvedne, byla to ta nejcennější věc, kterou vlastnil, ale nechal ho být. Dokonce ani jeho milovaná katana ho nedokázala ode mě oddělit.

Moje mikina a tričko se již povalovaly na zemi a já cítil ty horké rty, jak značkují každé místo na moji nahé hrudi.

Také já se snažil dostat svoje prsty pod látku jeho oblečení, abych se ho mohl dotknout, ale nedovolil to. Pevně sevřel moje zápěstí a přirazil mi je nad hlavu.

„Nech to jen na mně," přikázal, dech se mu zrychlil, oči zaleskly touhou.

Přestože mě brněly prsty, jak moc jsem toužil jimi přejet po Shirově nahé kůži, poslechl jsem. Nechal jsem ho vést, nechal všechno na něm.

Svíral moje zápěstí téměř na hranici bolesti, jeho vzrušené tělo se tisklo k tomu mému, jeho rty mě vášnivě líbaly. Jiskřičky vzrušení probíhaly celou moji bytostí, cítil jsem elektrizující výboj z každého Shirova i nepatrného doteku.

Bylo to úžasné. Nepopsatelně úžasné.

Levou rukou stále držel obě moje zápěstí, ale ta druhá sjela níž a neomylně vyhledala to správné místo. Když svými prsty zajely pod látku mých džínů a dotkl se mě přesně tam, kde jsem nejvíce potřeboval, nedokázal jsem již zůstat zticha a z úst se mi vydralo zasténání.

Pokusil jsem si uvolnit ruce, abych se ho mohl dotýkat stejně jako on mě, ale nedovolil to.

„Shiro, takhle to nestačí," šeptal jsem zadýchaně mezi polibky, „já chci...já potřebuju...chci, abys...

„Mlč," přerušil moje naléhání, „to nevidíš, co se mnou děláš?"

„Chci tě."

„Copak to nechápeš?" vysvětloval zastřeným hlasem, zatímco mi svými ústy zběsile přejížděl po každém odhaleném kousku kůže, na který dosáhl. „Neovládnu se, teď už ne. Nedokážu být trpělivý, opatrný...Zraním tě."

„Nezraníš."

Nevěřil jsem tomu, že by mi dokázal jakkoli ublížit. Byla však pravda, že se pokaždé snažil být opatrný, jakkoli mi to u něj připadalo zvláštní.

Asi proto se obával. Věděl, že tentokrát to nedokáže. Ale mě na tom nezáleželo. Chtěl jsem ho. Tak moc, že to začínalo být k nesnesení.