Před bitvou

Šrámy 2/3

Tentokrát jsem si ten sen pamatoval. Možná za to mohl můj rozhovor s tím vojákem, ale když jsem se probudil v Shirově náručí, viděl jsem to stále před očima.

Nemohl jsem se nadechnout, nemohl jsem se vzpamatovat, nemohl jsem se přestat třást.

Ani jeho blízkost, jeho slova, jeho pevné objetí, nic mě nedokázalo uklidnit. Byl jsem mimo sebe, paralyzován děsem a hrůzou jsem lapal po dechu, srdce mi divoce bušilo.

Ostré světlo lampy mě uhodilo do očí a na pár chvil bolestivě oslepilo.

Shira mě držel za ramena, mluvil na mě, snažil se přivést zpět.

Nakonec se mu to podařilo.

Křečovitě jsem svíral jeho paže a pokoušel se zklidnit svůj dech, slzy mi stékaly po tvářích.

„Dobrý," zachraptěl jsem, jakmile jsem dokázal promluvit, a vyprostil se z jeho náruče, aniž bych se na něj podíval.

Připadal jsem si před ním hloupě. Nevím, proč jsem to nezvládal. Pokud by někdo z nás dvou měl mít noční můry, byl to on. A přestože i Shira měl párkrát zlý sen, byl jinak v pořádku. Navzdory tomu, čím si prošel.

Já na druhou stranu...

Vstal jsem z postele a chtěl jít do koupelny trochu se opláchnout. Ruce se mi pořád lehce chvěly, vlasy na krku zpocené. Shira mě mlčky pozoroval a já myslel, že to nechá být. Ale udělal jsem sotva dva kroky, než mě chytil za zápěstí a stáhl zpátky k sobě.

„Nepřipadá mi to dobrý," řekl a mě došlo, že tentokrát to jen tak nepřejde. „O čem se ti zdálo?"

V mysli se mi po jeho dotazu vynořilo několik obrazů z toho snu. Znovu jsem stál u zdi čekajíce na popravu, viděl Riisenovo zohavené tělo, vnitřnosti deroucí se ven z obrovské rány na břiše, zápach krve, strašný pocit bezmoci.

A pak se ta scéna změnila, nebyl to velitel Riisen čekající na svoji smrt, byl to Shira. A já nemohl dělat nic. Nedokázal jsem se pohnout. Pouze jsem bezmocně přihlížel jeho pomalému a krvavému umírání.

Nenašel bych slova, kterými bych tu hrůzu Shirovi popsal, ani kdybych chtěl. A já nechtěl. Najednou jsem nemohl propadnout dech, znovu se celý rozklepal.

Asi také on pochopil, že svojí otázkou mému stavu nepomohl, a dál nenaléhal. Hleděl na mě bezradný, s obavami v očích.

„Maya říkala, že když jsem byl pryč, tak..."

„Vím, co ti říkala," přerušil jsem ho, stále trochu otřesený, „slyšel jsem vás."

Měl jsem vztek. Ne na něj. Shira neměl ve zvyku vyzvídat a i teď se ptal pouze proto, že se o mě bál. Zlobil jsem se na sebe, na svoji slabost. A možná trochu na Mayu. Protože mu to vykecala.

„Proč jsi mi nic neřekl?" zeptal se, v hlase mu zazněla výčitka.

„Proč bych měl?" utrhl jsem se na něj a hned toho zalitoval.

Provinile jsem odvrátil oči od těch modrošedých tůní, které tak soustředěné zkoumaly moji tvář pátrajíce po nějakých odpovědích.

Pohled mi padl na jeho nahou hruď plnou jizev.

Pomalu jsem natáhl ruku a prsty po nich opatrně přejel. Věděl jsem, že je mu to stále nepříjemné, ale také jsem věděl, že mě nechá.

„Tys mi taky neřekl, co se tam stalo."

„Tairo," povzdechl si, ale neodtáhl se ode mne.

Nechal moji ruku volně bloudit a opisovat každou jednotlivou jizvu na své kůži.