Před bitvou

Šrámy 3/3

„Nahlaste situaci! Opakuji...hlaste...tuaci" ozývalo se mezi statickým praskáním z vysílačky, kterou křečovitě svíral v ruce velitel útoku marně se snažíce pohnout. „Jak je na tom rukojmí? Je v bezpečí? Ozvěte se!"

Raněný muž si s vypětím všech sil přitáhl vysílačku blíže k ústům, aby mohl podat hlášení.

Císař byl mrtvý, celá jednotka poražena. Navzdory jejich velké snaze, pravděpodobně zemřel zasažen zbloudilou kulkou jeho vlastních vojáků. Nebo to snad udělal on? Nevěděl.

„J...je mrt...," stihl říci, než mu těžká kožená bota šlápla na ruku a odkopla vysílačku z jeho dosahu.

Pohlédl do ledových modrošedých očí. Necítil strach, pouze neskutečnou nenávist a bezmoc.

Ne, není tak bezmocný, uvědomil si.

A pak udělal věc, kterou nepředpokládal ani jejich zdánlivě neporazitelný nepřítel.

Výbuch malého útočného granátu nebyl nijak zvlášť ohlušující ani nebezpečný. Smrt mělo v tomto případě způsobit až množství střepin, které se rozletěly do všech stran jako smrtící ohňostroj a pronikly vším, co se jim postavilo do cesty. Zdmi, oknem, dřevěným obložením a také masem a kostmi.

Než vydechl naposledy zahlédl velitel, jak ten, kdo zdecimoval celou jeho jednotku, konečně klesl k zemi.

Černovlasý zabiják ztěžka dopadl mezi trosky. Přemáhajíc bolest pohlédl na siluety mrtvých a umírajících kolem sebe, vlídná temnota však překryla většinu z toho masakru.

Rukou sjel k otevřené ráně na pravému boku, kde ho střepiny poranily nejvíce. Temně rudá tekutina mu protékala mezi prsty.

„Jak..n...tom...císař? ...hlaste se."

Ozvalo se ze stále fungující vysílačky ležící v sutinách kousek od něj. Sáhl po ní.

„Je tu pořád se mnou," řekl chladně do mikrofonu, v jeho hlase ani stopa po bolesti nebo únavě. „Pojďte si pro něj!"

Pak odhodil přístroj pryč. Jakmile vysílačka dopadla mezi prach a trosky, rozletěla se na kusy.

Doufal, že tato lež ochrání ty, za jejichž bezpečí se obětovat. Dokud si velitelé myslí, že císař stále žije, jeho spojence neohrozí a hlavním cílem útoku zůstane on sám.

Kolik asi uběhlo času? Připadalo mu to jako celé hodiny, ale tušil, že to jsou pouhé minuty. Ne dost na to, aby se jeho přátelé dostali do bezpečí povstalecké základy, ale dost na to, aby zmizeli v podzemních tunelech, kde bude jejich pronásledování obtížnější.

Věděl, že druhý podobný útok nevydrží. Jeho protivníci to však nevěděli a on doufal, že má stále dostatek času, než se o proniknutí dovnitř pokusí další. To, jak dopadli ti před nimi, by je mohlo znervóznět a zpomalit.

Pokud chtěl přežít, měl teď poslední možnost pokusit se o útěk. Stále se však nacházel v srdci vojenské základny. Dostat se odtud nebude nic lehkého. I ve své nejlepší formě by to pro něj představovalo nemalý problém. A on ležel na zemi a netušil, zda se mu vůbec podaří vstát.

Adrenalin z jeho těla rychle vyprchával a každým okamžikem pociťoval větší a větší únavu a bolest. Tu hlavně. Ochromující bolest, kterou v boji sotva vnímal, ho zasáhla v plné síle. Krvácející rány se už ani nepokoušel ošetřovat, cítil že se dostává na hranici svých možností.