Před bitvou

Zúčtování 13/15

--Mika--

Jen díky obrovskému štěstí jsme uprchli.

Ještě teď jsem se celý klepal při vzpomínce na ta jatka, co rozpoutal Imary nepříčetný zabiják. A to jsem si myslel, že naši přátelé jsou krvežízniví násilníci, ale proti tomu, co předvedl on... Znovu jsem se otřásl.

K lodi jsme dorazili až hluboko po půlnoci a já doufal, že jsme naše pronásledovatele setřásli. Z Raskovovy tlupy zbyla jen hrstka mužů a z té druhé bandy, která nám s Imarou měla pomoci, ještě méně.

Jediné, co mi trochu zlepšovalo náladu, bylo pomyšlení, že slavný generál to má konečně za sebou. Informace se sice různily, jedna z nich tvrdila, že je mrtvý, jiná, že pouze postřelený, ale podle toho, jak ten hrdlořez vyváděl, se dalo usuzovat, že to s jeho miláčkem nevypadalo moc růžově.

Nicméně s námi to nevypadalo o mnoho lépe. Jestli se nedostaneme z tohohle prokletého ostrova co nejdříve, Imarovi vojáci nás dopadnou. Nebo hůř. Dostaneme se do spárů toho šíleného vrahouna. A to mě děsilo ze všeho nejvíce.

„Kdy bude loď schopná vyplout?" naléhal jsem na Raskova, který řval na své vyčerpané muže jednu nadávku za druhou, ale k rychlejšímu tempu je tím nedonutil. Unavení a v mnoha případech ranění se ploužili po palubě a snažili se připravit plavidlo k odražení ode břehu.

Loď, na které jsme se ocitli, byla podstatně menší, ale jiná už nám nezbyla, Imarovi vojáci potopili všechny ostatní. Nenašli jen tuhle, kterou Raskov ukryl v zátoce jako poslední záchranu.

Snad nás opravdu zachrání.

„Běž dolů do podpalubí a nepleť se tady!" rozkřikl se na mě ten tupý barbar.

Všem nám tekly nervy.

Dokonce i sebevědomý Raskov pochopil, že s Imary mazlíkem si není radno zahrávat. Jeho silná slova, jak ho dokáží hravě odstranit, se po krvavém zmasakrování jeho tlupy vytratila. Nyní jsme si všichni přáli jediné. Co nejrychleji odtud zmizet.

Ve stísněném podpalubí to smrdělo rybinou a také naftou, protože se zde kromě jiného nacházely zásoby paliva do motorů.

Satoshi seděl zcela klidně na jedné z beden a něco si psal při nevýrazném světle poblikávající žárovky.

„Vy nemáte strach?" oslovil jsem ho celý vynervovaný.

„Shira nás najde dříve nebo později," odvětil nevzrušeně. „Jestli je Imara skutečně mrtvý, udělá všechno, aby nás dopadl a pomstil se. Smiřte se s tím, kapitáne."

To nebyla zrovna uklidňující slova, ale nic jiného než brutální upřímnost jsem od bývalého císařského agenta nečekal.

Sedl jsem si na podlahu a sklonil hlavu. Jak jsem se do tohohle všeho dostal? Kdybych nechal Imaru na pokoji, mohl jsem mít křeslo v Radě a zůstat kapitánem. Místo toho jsem přišel o všechno a brzy možná přijdu i o život.

Na lítost však bylo příliš pozdě.

V tom padl výstřel.

A další.

Seshora z paluby k nám začaly doléhat zděšené výkřiky a volání o pomoc.

„Zdá se, že to bude spíše dříve," dodal Satoshi se stoickým klidem, zatímco já cítil svoje bušící srdce až v krku.

Rozeběhl jsem se k východu ven z podpalubí a zařičel nezvladatelným děsem, když se po schodech k mým nohám skutálela Raskovova hlava.

Pozadu jsem zacouval zpátky do místnosti, ruce i nohy se mi klepaly tak, že jsem se neudržel ve stoje a klesl na podlahu. Narazil jsem do jednoho kanystru s naftou, který se převrhl. Netěsnícím uzávěrem začalo palivo vytékat na dřevěnou podlahu.