Před bitvou

Zúčtování 12/15

--Maya--

Přišli jsme pozdě.

Přestože se mi podařilo lokalizovat Shirův signál, donutit Tairovi důstojníky, aby se přestali hádat mezi sebou a spolupracovali, přestože jsme s pomocí Kana a jeho lidí našli cestu neprostupnými lesy a s vojáky dorazili na správné místo, i přes naši obrovskou snahu jsme dorazili pozdě.

„Generál Imara byl zasažen," přinesli hlášení naši zvědové. „Neznáme jeho stav, je možné, že je mrtvý. Nachází se v objektu severně odtud, kolem probíhá boj. Situace tam je velmi nepřehledná."

Plukovník Daichi, který koordinoval postup našich jednotek, se na mě zadíval s viditelným znepokojením. Také mě se při té informaci sevřel žaludek.

Je Taira mrtev? Ne. Tomu jsem odmítala uvěřit. Dokud to neuvidím na vlastní oči, nic mě nepřesvědčí.

O několik minut později jsme ten výjev na vlastní oči spatřili.

Boje kolem staré kamenné stavby probíhaly již nějakou dobu. Všude vládl zmatek, situace byla opravdu chaotická a déšť, přestože pršelo jenom drobně, k přehlednosti nepřispíval.

„Musíme jim na pomoc, rychle," naléhala jsem na Daichiho.

„Komu?" ušklíbl se ironicky. „Těm žoldákům? Protože oni jediní tady potřebují pomoc."

Vrhla jsem na něj nechápavý pohled a pak očima znovu zabloudila k bitvě přede mnou. Snažila jsem se zorientovat v tom zmatku kolem a tentokrát jsem neomylně rozpoznala tmavě oděnou postavu s katanou uprostřed těch nejtěžších bojů.

Daichi měl pravdu. Ti žoldáci proti Shirovi nebyli nic. Jen prach pod jeho podrážkami. On nepotřeboval naši pomoc, aby se s nimi vypořádal.

Vypadalo to, že na začátku jich proti němu stála nemalá přesila. Avšak podle množství mrtvých těl, usekaných končetin a krví zbrocené půdy neměli proti černovlasému zabijákovi ani tu sebemenší šanci.

Byli to ti samí nájezdníci, kteří vyplenili Kanovu vesnici a mnoho jiných osad, a soucit si jistě nezasloužili. A Shira jim také žádný neprojevil.

Naopak. Tyčil se mezi nimi, vzpřímený, děsivý jako smrt sama, a vynášel rozsudek nejvyšší nad každým, kdo se mu postavil. A těch, kteří se toho odvážili, znatelně ubývalo.

Ať svoji katanou nebo přesně mířenou kulkou nelítostně likvidoval jednoho po druhém.

Lačnil po pomstě a krvi, ale nejvíce ze všeho se snažil přehlušit tu obrovskou bolest uvnitř sebe a naneštěstí pro všechny kolem tak činil tím, co dovedl nejlépe.

Zabíjením.

Nikdy jsem Shiru neviděla v takovém stavu.

Viděla jsem ho bojovat ledově soustředěného a smrtícího, viděla jsem ho bojovat s hněvem a nenávistí, ale nikdy ne takhle.

Byl jako divoká šelma. Jako raněná šelma, která řve bolestí a sápe se po krku každému, kdo je natolik hloupý, aby se k ní přiblížil.

Šelma, kterou nikdo nedokáže zadržet a která dávno nerozezná přítele od nepřítele.

Byl to Taira, kdo v něm dokázal vzbudit to nejlepší, umírnit ho, promluvit k jeho svědomí.