Rodinné jméno 11/12

482 50 2
                                    

V pokoji panovalo naprosté ticho.

Matka na mě hleděla s odhodlaným výrazem v obličeji, Tamiko vedle ní pevně svírala její ruku, tvář ztuhlou strachem. Rty se jí lehce chvěly, oči  zarudlé, ale žádné slzy jsem v nich nenašel. Snažila se působit odvážně.

„Za jak dlouho dorazí?" promluvila konečně matka vyrovnaným hlasem.

„Těžko říct," ozval se Shira opírající se o zeď vedle zašupovacích dveří vedoucích do zahrady, kterými po očku sledoval dění venku. 

„Půl hodiny, hodina," pokrčil rameny černovlasý bojovník v ruce svírající svoji katanu, kterou ani na okamžik neodložil. Jako by mu ten meč dodával pocit jistoty. Dokonce větší než dvě střelné zbraně, které měl u sebe též.  

„Spíš méně," namítl Kioshi. 

Zdál se nervózní, ale přišlo mi, že více než z blížící se povstalecké divize ho vyvádí z míry Maya, která stála kousek od něj a prohlížela si skromné vybavení místnosti.  

Nejvíce ji zaujala černobílá kresba jeřába, která visela nad nízkou dřevěnou poličkou s knihami. Na stěnách kolem nás se nacházelo ještě pár dalších podobných obrazů.  

Všechny kresby do jedné byly výtvory mé matky. Uměla překrásně malovat, pamatoval jsem si, jak dokázala hodiny prosedět v ateliéru. Jednou portrétovala mého otce. Ten obraz mi přišel úžasný, ale jí se nelíbil, proto zůstal ukrytý někde na půdě s desítkami dalších, které si svoje místo na zdi nevydobyly.

„Jak dobře jsou ty zbraně ukryty? Třeba je neobjeví," napadlo mě.

„Při zběžné prohlídce by je nenašli," promluvila matka. „Ale pokud vědí, po čem pátrají, objeví je."

Opět zavládlo tíživé ticho. 

Matsuo nás zpět nedoprovázel, vrátil se do tábora oznámit novinky svému veliteli. Než se s námi rozloučil, několikrát jsem ho upozornil, aby se za žádných okolností do ničeho nepletli a vojákům odboje šli z cesty.

„Řekni nám něco o tom Satoshim. Jaký je?" zeptala se Maya Shiry.

„Isao je skvělý stratég. Sebejistý, arogantní. Je velmi pravděpodobné, že se ukrývá poblíž, má tu svoje lidi, kteří nás celou dobu sledují, a on tahá za nitky."

Vybavily se mi stopy, co jsme našli. Zanechali je tam Satoshiho lidé?

„Bude se snažit předvídat naše kroky, dovést svůj plán do vítězného konce. A to za každou cenu. Je to pro něj výzva, otázka cti. Chce dokázat, že je lepší než my."

Shira umlkl a my ostatní mlčeli též. Každý přemýšlel, zda nám tyto informace nějak pomohou, nikdo však s žádným zázračným nápadem nepřišel. 

„Šach mat," pronesla do hrobového ticha Maya.

Bezradně jsem přejel pohledem po své rodině. Roztřesená Tamiko se na mě poprvé podívala tak jako to dělávala kdysi dávno. Jako na staršího bratra, který jí vždy pomohl a vytáhl z každé šlamastiky. Matka nedala obavy najevo ani mrknutím oka, ale matka byla silná žena. 

„Nedovolím těm vojákům vstoupit do domu," promluvil jsem a všichni se na mě jako na povel obrátili. „Zastavím je."

„Jak je chceš zastavit?" zeptal se Shira. 

„Jsem nejvyšší velitel povstalecké armády. Když je odvolám, musí poslechnout."

Zahlédl jsem záchvěv naděje v obličeji mojí sestry. Také matka a Kioshi na mě překvapeně pohlédli. Maya se Shirou se však tvářili pochybovačně.

Před bitvouKde žijí příběhy. Začni objevovat