Iluze života

Prolog

Seděl ve svém oblíbeném křesle a nechával své oči přivyknout skrovnému osvětlení pokoje. Na stolku vedle postele ležel šálek s čajem, ze kterého už dávno nestoupal obláček páry. Pokojem se neslo jen tiché oddechování druhé postavy, která spala na posteli. Sám musel na několik okamžiků usnout, když se naposledy díval do tváře staršího muže, okny do pokoje prostupovalo podzimní zapadající slunce, v jehož paprscích kreslil horký čaj obrazce. Příliš se ztratil ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách poté co spolu jako každý den dlouhé hodiny rozmlouvali. Stále v prstech držel jeho dlaň.

S ladností jemu vlastní se zvedl z koženého křesla, vzal do ruky šálek a v tichosti za sebou zavřel dveře ložnice. Prošel kuchyní, kde odložil kousek porcelánu a přešel k vysokým oknům obývacího pokoje. Velkoměsto v hloubce pod ním pomalu utichalo a nechalo se obejmout hlubokou noci. Sledoval svůj vlastní odraz v okně, po kterém se pomalu svezlo několik krůpějí chladného deště. Ani si neuvědomil, že se v odraze skla brzy déšť na jeho tváři mísil s jeho vlastními slzami.

Oblohu i pokoj rozzářil výboj energie. Jasný blesk se svezl k zemi a zanechal za sebou jen ohlušující ránu. Černovlasý muž se do odrazu pousmál a odstoupil od oken do prostoru pokoje. Okem nepostřehnutelný proud zelené energie přeběhl po jeho tváři a schoval tak za závoj lži zarudlé oči, déšť na jeho tváři i několik něžných vrásek, které přibyly okolo jeho očí.

„Přede mnou to nemusíš skrývat, stejně to poznám." Absolutní ticho pokoje prořízl hluboký hlas druhého muže, který nyní stál jen několik kroků od něho. Odpovědí mu byl jen upřímný úsměv.

„Já vím, ale nebyl bych to já." Mladší bůh s barvou očí dvou smaragdů se krátce odmlčel a jen sledoval, jak z jeho bratra odkapává voda. Chtěl na to něco kousavého poznamenat, ale nakonec nad tím jen mávl rukou s čímž odklidil přebytečnou vodu z podlahy i Thorova ošacení. „Udělám kávu."

Thor ho zastavil v jeho krocích a sevřel ho do objetí svých paží. Věděl, že to potřebuje a také věděl, že by si o to sám nikdy neřekl nebo tak neučinil. V něčem se prostě nezměnil. „Jak se cítíš?"

„Jako by mi někdo položil Mjolnir na hruď " zašeptal upřímně do blonďatých vlasů. Přesně tak se poslední dobou cítil. Jeho hruď obklopoval dusivý tlak, který stoupal do krku a neumožňoval klidného nádechu, svíral mu hrdlo a tep v jeho spáncích jako by odbíjel půlnoc. Setrval ještě několik okamžiků v jeho objetí, ale musel se ho pustit. Měl pocit, že kdyby u něho takto setrval ještě o něco déle, roztříštil by se na tisíce střepů. Přešel do kuchyně, kde začal připravovat kávu. Mohl ji sice mít jediným mávnutím ruky ihned na stole, přesto ho tyhle každodenní činnosti zvláštně uklidňovali.

„Mohu ti s něčím nějak pomoci?" zeptal se o několik chvil později Thor. To už společně seděli za světla lampičky s kávou v ruce na velké sedací soupravě, která dominovala obývacímu pokoji.

„Myslím, že ne... pojď... pojď mluvit o něčem jiném, čemkoliv..." navrhl Loki a s mírným úsměvem k němu vzhlédl od šálku. Thor mu úsměv opětoval i když věděl kolik to jeho bratra stojí sil. Začal s ním tedy hovořit o Novém Asgardu, o devíti světech a neustále se hlídal, aby náhodou nezasáhl nějaké citlivé téma. Čemuž se ovšem ne vždy šlo zcela vyhnout. Společně s Lokim toho zažili hodně, a ne vždy jen v tom dobrém. Jejich vztah se mnohokrát změnil. Byli bratry, nepřáteli, na krátký čas také... až se Thor nad letmou vzpomínkou mírně zarděl.

Hovořili tak spolu dlouhé hodiny. S postupujícím časem vyměnili kávu za sklenku se zlatavým nápojem. Za okny se pomalu začínalo rozednívat.

„Budu muset jít" prolomil nastalé ticho Thor. Oba se krátce nechali unést příchodem nového dne.

„Já vím. Král má své povinnosti" věnoval mu úsměv bratr a zvedl se, aby sklidil ze stolu.

„Loki?" zachytil ho lehce za ruku a donutil jej si znovu sednout. Naléhavost v jeho hlase vzbouzela v mladším obavy, o čem s ním chce ještě mluvit.

„Ano?"

„Vím, že se toho stalo mnoho, ale... dlouho se tě chci na něco zeptat"

Loki jen přikývnul, aby jej vyzval v pokračování.

„Byla tvá nenávist vůči mně někdy... tak silná, že..." nemusel to doříct, vlastně sám nevěděl, jaký by to mělo mít dovětek. Přesto Loki jeho otázku pochopil.

„Byla doba, už je to opravdu dávno, kdy jsem věřil že tě z hloubi duše nenávidím" přikývl mladý bůh.

„Jaká to byla doba?"

„Pamatuješ na tu hloupou výpravu po Ásgardu?"