Iluze života

19.Kapitola

Ne, nevěřil tomu. Nemohla to být pravda...

Mrtvá...

To jediné slovo mu rezonovalo v hlavě v nekonečných kruzích. Vše, co doposud cítil, co zažil, nic z toho se nerovnalo bolesti, kterou nyní pociťoval, přebírala nad ním moc a stahovala ho ke dnu. Každý mohl ublížit jemu, třebas samotný Odin, ale ne ji, ona si to nezasloužila. Zapomínal se nadechovat, jeho tělo ho přestávalo poslouchat. Pokusil se zachytit rukou jedné z těžkých barových židlí, aby srovnal závrať, která se přelévala jeho tělem jako smrtelný jed. Je mrtvá. Nač se snažil, celý ten čas, důvěra ve smrtelníky, nepodlehnutí Thanosovi. Jen aby se mohl znovu jednou vrátit na Ásgard, aby viděl její tvář, cítil její dotek. Ona byla důvodem jeho síly a nyní...

Cítil energii, jak se hromadí v jeho krvi a pálí vše živé na popel. Přelévala se jeho tělem jako žhavá láva před výbuchem vulkánu. Udělal několik bezmyšlenkovitých kroků vzad. Musí pryč.

Tony bez hnutí, beze slova sledoval boha lsti, ten pohled na jeho tvář, jeho oči zalévající se chladným oceánem, jej trhal uvnitř na malé kousky. Zvykl si na jeho leč krátkou přítomnost, jeho povýšené, nezlomné chování. Pohled, který mu nyní vyvstal před očima, měl daleko k tomu bohu, se kterým se denně setkával, se kterým ještě před krátkým časem trávil ty chvíle ve své dílně.

„Loki" Thor udělal několik nerozumných kroků k bratrovi, pokusil se jej dotknout, chtěl ho stáhnout do bezpečí svého objetí. Ve chvíli, kdy byla jeho ruka sotva pár centimetrů od boha lsti, vlna zářivě zelené energie se samovolně prohnala místností. Thor byl magickou silou, kterou její majitel zcela neovládal, odhozen o několik metrů dál, kde dopadl na tvrdou zem. Stejný proud energie rozhodil několik kusů nábytku a mrštil jimi proti zdem, rozbil mnoho láhví drahého alkoholu, jejichž obsah nyní stékal po policích a zdech, vysklil mnoho z bezpečnostních oken, nejvyšších pater věže.

Anthonyho naštěstí z velké míry ochránil vysoký barový pult z masivního dřeva a žuly, za kterým stál a zavčasu se za ním skryl.

Neovládal ji. Neodkázal ovládat svou magii. Mnoho zářivě zelených provazů se ovíjelo kolem jeho prstů a rukou. Utahovaly se okolo jeho zápěstí, stejně jako dusivý tlak v jeho hrudi. Poklesl na kolena a sevřel prsty svých rukou v pěst. Cítil silný vítr, jež se proháněl okny do prostoru věže a cuchal prameny jeho vlasů. Než se stihl bůh blesku postavit zpátky na nohy a Tony v očekávání další vlny ničivé síly si aktivoval svůj oblek, černovlasého boha před nimi nebylo.

„Loki?!" rozhlédl se vysoký bůh zbrkle místností, až se několik pramenů jeho blonďatých vlasů uvolnilo z pevného stažení culíku, „ne... ne, to není dobrý..." v hlase jindy tak silného bojovníka, zaznívala šířící se panika.

„Klid Vikingu, najdu ho" ujistil ho Tony „Jarvisi?"

„Scan budovy proveden. Pan Loki se nenachází v žádné části věže, pane." Ujistil ho počítač v jeho mínění.

Tony ze sebe sundal svůj kovový oblek, aby v nočním velkoměstě nenadělal příliš mnoho povyku a oblékl si černou mikinu. Nebylo mnoho míst kam se mohl bůh lsti přenést. Pamatoval na jeho slova, musel to místo znát, vidět ho před očima. Byl na Zemi krátce a zavřený většinu času ve věži toho mnoho nepoznal. Ohlédl se proti vyskleným oknům a jeho pohled padl na park, jehož směrem, tváří k velkoměstu, bůh často bezduše pohlížel.

„Zůstaň tu." Ubezpečil Thora příkře, než si přivolal výtah, který ho donesl až do nejnižších pater. Musel přeběhnout jednu z frekventovaných silnic, jejíž provoz neslábl ani v časných ranních hodinách, ovšem cestou k přechodu a vyčkáváním na světelnou signalizaci se odmítl nechat zdržovat. Park byl takhle brzy zcela vylidněný a ve tmě a chladu noci, trochu děsivý. Tony se držel hlavní cesty skrze park, které dodávalo osvětlovalo pouze několik postarších lamp. Postupoval rychlými kroky do hloubky šumících stromů a stínů. Vsázel na to jediné místo, v téměř samotném středu, kde se do výše několika stop táhl vysoký památník, jež byl z vrchních oken Stark Tower viditelný. S každým dalším krokem automaticky zrychloval, dokud nestanul na onom místě. Nikdo tu nebyl. Zastavil se, aby nabral do plic čerstvý noční vzduch a přemítal v hlavě nad jinými možnostmi, když za sebou uslyšel kroky. S nadějí se ohlédl a udělal sám několik kroků, než zamrzl na místě. Tam kde očekával zničeného boha lsti, nyní stála postava příliš hubeného muže. Ve své propadlé tváři měl vepsáno mnoha stop svého života na ulici. Tony dal pomalu ruce před sebe v obraném gestu, protože muž stojící proti němu, tak docela bezbranným se zbraní v ruce nebyl. Jistě ji někde ukradl, ale na tom nyní nesešlo. „Hlavně v klidu."

„Naval všechny prachy, co máš." Muž se nejistě ohlížel neustále kolem sebe, těkal očima po stínech stromů. Snad se i mírně třásl, což Tonymu jen nasvědčovalo, na co ty peníze skutečně potřeboval. Téměř se ušklíbl nad paradoxem, že u sebe neměl ani dolar. Byl v trochu patové situaci. Muž, nebo snad ještě chlapec před ním, očividně trpěl abstinenčními příznaky, byl dosti nevyzpytatelným. Zároveň byl stále dost daleko na to, aby Tony mohl nějak prudčeji reagovat. Jen, než by se k němu dostal, měl by cizinec dost prostoru k tomu ho zastavit jediným stisknutím spouště.

Jak hloupým se jen Tony Stark stával, pokud šlo o boha lsti. Byl schopen zcela věřit jeho slovům, postavil se do dráhy letícího šípu a nyní se jej vydal hledat do hloubky noci bez svého obleku, Thora nebo čehokoliv, co by jej před takovou situací zachránilo. Pošetilý smrtelník. V duchu se ušklíbl nad svým vlastním jednáním.

„Hele, já... u sebe teď opravdu nic nemám, hm? Mohu...ti dát třeba své hodinky, ty prodáš za dost." Zatřepal lesklým kovem na svém zápěstí a udělal několik kroků blíže.

„Stůj! Už se nehýbej! Někdo jako ty u sebe určitě má prachy. Potřebuju ty peníze" křečovitě sevřel prsty na zbrani, jeho ruka se znatelně třásla.

Tony se nadechoval k další odpovědi, potřeboval ze situace nějak elegantně vybruslit. Na nedaleké frekventované cestě zatroubilo jedno z mnoha nákladních aut a prořízlo tím ticho jež parkem panovalo, mladík s sebou trhnul a snad se opravdu i on sám lekl zvuku hlasitého výstřelu jež se v ozvěnách rozeběhl mezi stromy...

Očekával mnohé. Bolest, chlad, útěk mladého chlapce. Nic z toho nepřišlo, nic z toho necítil. Otevřel znovu své oči poté, co svá víčka automaticky pevně sevřel. Jeho pohled upoutaly provazy zářivě zelené mlhy, jež se nyní obmotávaly okolo zbraně i mladíkova zápěstí, šplhaly vysoko po hrudi vyděšeného cizince a pomalu se utahovaly okolo jeho krku.

Ze stínu mezi stromy vyšla další osoba. Jeho oči byly téměř černé, aura děsivé zelené se pohybovala okolo něho v kruzích a zanechávala stopy na stromech jejichž listy žhnuly v zelených plamíncích. Jeho dlouhé vlasy cuchal noční vzduch a pletl mu je do tváře, která neměla svou typicky bledou barvu jako vždy. Získávala nádech indigově modré, stejné barvy, jakou již zcela měly jeho prsty i zápěstí, kde se dotvářely různé ornamenty.

Anthony na něho bez dechu zíral. Fascinovalo ho stvoření, jež se před jeho očima přetvářelo, stejně tak jako jej děsilo. Několika nejistými kroky se k němu rozešel, věděl, že to musí zastavit.

„Nepřibližuj se." Varoval ho hrubě bůh.

Miliardář na okamžik skutečně ustal ve svých pohybech. Netušil, jak moc nebezpečným ve skutečnosti mohl bůh být, měl ovšem svá tušení „Neublížím ti."

Loki se jen zlověstně zasmál „Ty mě? Jsi blázen Starku."

„Možná ano" přitakal mu „a sám nevím proč, ale stejně... to risknu." Rozešel se již o mnoho jistějším krokem blíže k bohu, který bezděky před ním o krok couvnul. Prošel proudem zelené aury až do jeho blízkosti a zachytil ho prsty něžně za ruku, kterou neměl pozvednutou oproti muži, který ho ještě donedávna ohrožoval. Nestalo se nic.

Loki ho jen vyděšeně sledoval. Srdce bijící vysoko v jeho hrudi. Těkal pohledem mezi oříškově hnědou v jeho očích a svou vlastní rukou jež nyní smrtelník držel ve své. Naproti očekávanému ucuknutí, popálení smrtelníka, se jeho vlastní kůže započala měnit zpátky do její obvyklé podoby. Sledoval ten nečekaný jev, cítil, jak energie v jeho krvi pulzuje. Zlověstná aura pomalu pohasínala až zcela pustila neznámého muže ze svých okovů, ten se dal ihned na útěk... „Jsi blázen Starku." Pronesl již o mnoho klidněji a znovu se setkal s pohledem jeho očí.

„Nejspíš ano" přitakal znovu a pohled mu opětoval. Lokiho oči opět v sobě nesly barvu jara.