Iluze života

5.Kapitola

Celý palác byl v okamžení na nohou, noční hlídky byly již na své cestě za nezvanými hosty.
Pokoj mladého Ásgardského prince ozářilo světlo zelené mlhoviny, jež ho oblékla do pro něho typického oděvu z černé kůže se zelenými a zlatými prvky, ve stejný okamžik, kdy do napřažené ruky druhého za dunivého zvuku přistálo těžké kladivo.

Trvalo jen okamžik než se Thor pomocí kladiva a Loki za pomoci magie dostali k duhovému mostu. Nezdálo se, že by se na místě bojovalo. Několik vojáků, kteří na místo dorazili jako první, mířilo své zbraně na řadu děsivých tvorů, kteří bez hnutí trpělivě vyčkávali na povely svého vůdce.

„Nenamáhejte se princátka, přišli jsme si jen promluvit" nepřirozeně hluboký hlas jednoho z tvorů se Lokimu zabodl hluboko do jeho nitra. Mrazil a svíral jeho útroby stejně jako příběhy vyprávěné Ásgardem. Tvorové, monstra... mráz a chlad, smrt... jejich dotek tak mrazivý, že spálí, jejich oči krvavé...

„Prvořadě tu nemáte co dělat!" zahřměl svým hlasem Thor a pevněji sevřel Mjolnir v prstech. Byl připraven vyrazit, zastavil ho dotek ruky na rameni. Ohlédl se na svého bratra, setkal se s jeho nesouhlasným pohledem.

„Měl bys ho poslechnout, princátko. Přišli jsme jen pro to, co patří právoplatně nám." Původce onoho mrazivého hlasu vystoupil vpřed před své druhy a svým krvavým pohledem propaloval boha hromu.

Odpovědí mu byl Thorův smích. „Opravdu si myslíte, že vám vydáme Truhlu věčné zimy jen tak? Abyste znovu mohli terorizovat a uvrhnout jiné říše ve věčnou zimu a led?"

„To není, proč jsme přišli. Nic nevíš princátko..." neupřímný škodolibý úsměv doprovodil tvář obra v jeho krocích blíže princům. Thor pevněji sevřel svou zbraň v ruce a Loki jen počítal kolik kroků zbývá, než ho nebude možné zastavit. Než znovu stane v boji po jeho boku.

„DOST!" tentokráte to byl Odin sám kdo se rukou dotkl Thorova ramene a zastoupil mu svou cestu. Postavil se mezi oba prince, své syny a mrazivé obry.

„Dost..." svůj pohled obrátil k obrům „Laufeyi..."

„Všeotče, vypadáš unaveně..." obr udělal další uvážlivý krok a naklonil svou hlavu na stranu, propaloval Odina ohnivým pohledem „On už to stejně ví... z tvých vlastních řad. Nikdy se nedočkáš kýženého míru, dokud říše budou ve spárech lží..."

„To stačilo, opusťte Ásgard, než budeme nuceni boje" Odinův hlas byl pevný, hrdý, odhodlaný ...

„Boj začal už dávno, jde jen o čas, kdy bude ukončen. Bude snazší jej pustit, než se potýkat s následky z jeho i mé strany. Přivedeš říši do války." Laufey udělal poslední krok a stanul přímo před Odinem.

„Možná, ale dnes by tě ta válka stála příliš mnoho životů." Věnoval mu přímý pohled do očí. Thor si všiml, jak otec znejistěl, když Laufey očima uhnul a svůj pohled upřel někam mezi ně dva. Krev v jeho očích se mísila jako moře, na tváři mu povstal nepatrný zlý úsměv.

Loki cítil, že se třese, tlukot srdce se mu přeléval se spáncích. Samovolně zatínal ruce, aby jeho magie hlásajíc se o slovo, nevyšla na povrh. Nemohl se pohnout, nebyl schopen slova. Ledoví obři... kolik jen lží...

Thor postřehl náznak kdy král obrů nepatrně pozvedl ruku, aby ji natáhl k Lokimu. Nezradí ho, slíbil mu to. Sevřel své kladivo a byl to on kdo rozpoutal onen boj, když jím zaútočil proti jejich vůdci. Ovšem Loki se ani tak nepohnul, jen řetězce zelené mlhy se mu začali ovíjet kolem prstů jako hadi. Dezorientovaný, zničený ve vlastním nitru.

Několik desítek obrů se vynořilo z temnoty lesa, aby je zaskočilo. Přesto to měl být jen opravdu krátký boj s Odinem v čele.

Loki nezaregistroval kdy a jak se jedno z těch monster dostalo do jeho blízkosti. Slyšel jen Thora vykřiknout jeho jméno a pak už jen přivřel oči pod očekávanou bolestí, když se modrá ruka ledového obra dotkla té jeho. Setkal se s pohledem krvavých očí a pokřiveného úsměvu. Zatímco se jeho vlastní ruka i prsty barvily v indigovou modř v prstech druhé ruky se se zeleným zábleskem objevila ostrá čepel dýky jež snadno proťala kůži protivníka.

Král obrů Laufey byl pokořen, ležíc zády na duhovém mostu bez možnosti dalšího boje. Úsměv z jeho tváře se ale nevytratil. Společně s několika přeživšími se za doprovodu Ásgardského vojska vrátili obři zpět do ledového Jotunheimu.

***

Thor byl otcovým hlasem ostře vyzván, aby se vrátil do svých komnat. Chtěl namítat, ovšem Lokiho pohled jej v tom zastavil. Vojáci zůstali, aby místo dočasného bojiště vrátili do původního stavu.

Odin, Všeotec, král Ásgardu, ochránce Devíti říší nyní kráčel dlouhými chodbami paláce, kroky na mramorové podlaze se odráželi od stěn a rozbíjeli absolutní ticho mezi ním a princem který ho následoval necelý krok za ním. Teprve až když těžké řezané dveře hlavního sálu zapadli na své místo, otočil se k němu čelem.

Loki neřekl jediného slova, jen ho sledoval pohledem zelených skelných očí. Jeho nitrem hýřilo tolika pocitů. Hněv, zrada, zklamání...

„Boj v Jotunheimu trval dlouhé roky, mnoho životů přišlo nazmar. Nechtěl jsem abys se cítil jinak, nechtěl jsem abys řešil svůj původ, aby tě zasáhlo to, co se stalo nebo cokoliv z toho co se říká." Nepromlouval k němu hlasem krále, byl neklidný, tichý, unavený.

„Celé ty roky jsi mi jen lhal. Předstíral a hrál si na rodinu, přitom to všechno byli jen iluze a lži! Proč?! Proč jsem tady? Jaký jsi měl důvod těch lží?!"

„Po všech těch bojích... jsem tě našel v chrámu. Opuštěného, plačícího, malého na potomka obrů. Měl jsi tam zemřít. Nevinné dítě. Ujal jsem se tě a vychoval jako vlastního a přesto, že tě teď zaslepuje zloba, vždy jsi byl a budeš můj syn."

Tichý smích. Smích na pokraji šílenství. Smích plný slz a zoufalství. „Tvůj syn... proto celé roky Thorovi vše procházelo, proto byl vždy upřednostňován, proto jsem měl žít v jeho stínu a celé roky poslouchat lži o tom, jak jsme předurčeni oba! Proto jsem se celé ty roky marně snažil dosáhnout toho být ten lepší! Zavděčit se ti! Abych nikdy neměl šanci toho dosáhnout! Lžeš! Pořád jenom lžeš!!! Jaký byl pravý důvod!! PROČ JSI MĚ VZAL?!" Lokiho hlas rezonoval a odrážel se od stěn, aby se vracel zpátky k němu a zabodával další ostré střepy do jeho nitra.

Trvalo několik chvil, než Odin s hlubokým povzdechem odpověděl. „Měl jsi jednou pomoci nastolit mír mezi říšemi."

Loki se musel kousnout do rtu, aby zabránil slzám tlačícím se na povrch. Byl jen nástroj, trofej, někdo, koho necháváte žít, abyste dosáhli svých cílů. Dokázal se donutit jen k tomu, aby přikývnul, že rozumí.

„Nevím, kdo je tvou skutečnou matkou, vím jen... že jsi synem Laufeye. Ledoví obři jsou krutí, proto jsi měl jako dítě zemřít, protože jsi nebyl jako oni. Ale ty jsi jím jen z poloviny. Proto jsi byl jiný, malý ... Ledový obři... nemívají magické jádro. Ne tak silné. To tě činní výjimečným i pro ně. Tvá magie. Proto se Laufey vrátil."

Sálem se rozezněl ironický smích boha lsti „Takže další laskavý otec, který mě chce jen využít."