Iluze života

17.Kapitola

Poté co nevybíravým způsobem vyprovodil oba agenty Shieldu, se odebral zpět do své ložnice. Po bohu lsti nebylo ani vidu, ani slechu za což byl poměrně vděčný, neměl náladu, nevěděl, o čem by s ním hovořil. Napětí posledních dní se v něm hromadilo stejně jako absence spánku, cítil že má nervy na pochodu a už jen stěží se dokázal soustředit v dílně, kde dříve nabíral energii a klidnil svou mysl. 

Poškození zdi, vzniklé po krátkém boji, bylo pryč – toť k zákazu užívání magie, naproti tomu šíp zaražený hluboko v dřevěném nábytku zůstával jako výsměch jeho vlastní osobě. Jak moc velký blázen musel být, když se kvůli neznámému bohu postavil vstříc trajektorii letícího šípu, aby ho strhl k zemi. Burton nikdy neminul a zranění šípem, které by bůh jistojistě přežil, mohlo být pro Starka klidně smrtelné.

Promnul si oči. Věděl, že dnes už neusne.

Jak moc se jeho život neustále měnil. Z divokých večírků, bezstarostného života až po uvěznění kdesi v pouštích, invazi mimozemšťanů a hlídání Ásgardského boha. Kam se poděl ten Stark, který si domu vodil dívky pro svou zábavu, aby jim nad ránem sobecky oznámil, že z toho nic dalšího nebude a zavolal jim taxi. Kolik pláče jen vyslechl. Kolik proseb a výhružek. Nyní už si stěží vzpomínal, kdy naposledy měl ve své ložnici společnost. Snad i to mohlo být důvodem jeho nestabilních nálad.

Potřeboval by se uvolnit. Alespoň na krátkou chvíli nemyslet na vše co se kolem něho dělo.

Rozsvítil jen lampičku na stolku vedle postele, aby dodal ložnici mírného osvětlení, telefon odložil hned vedle a vypnul hlavní světlo. Přešel do koupelny kde zapnul vodu v prostorném sprchovém koutě, sundal si župan a spodní prádlo, které ledabyle přehodil přes skřínku u umyvadla. Postavil se přímo pod příjemně horkou vodu, rukama se zapřel o chladnou zeď z tmavých dlaždic, které se s přívalem tepla pomalu mlžily. Sklonil na pár chvil hlavu a zavřel oči. Nechával proud sprchy, aby povolila jeho ztuhlý krk a svalstvo. Před očima si znovu promítal události posledních hodin až do momentu, kdy bůh klečel u nohou jeho postele. Stále si dokázal perfektně vybavit jeho vzdorovitý výraz, černé sametové mírně rozcuchané vlasy, splývající podél světlé bezchybné tváře, rty stažené do tenké linky. Princ Ásgardský, vždy tak hrdý. Elegantní ve své chůzi a pohybech. Pohrdající a nezlomný. Neodolal ve svých představách mírnému úšklebku, který se promítl na jeho tváři. Zůstával jednou rukou zapřený, zatímco druhou mířil podél svého těla, níž k slabinám. Skousával si ret. Vybavil si okamžik, kdy tělo černovlasého boha strhl k zemi a uvěznil jej svým vlastním, ta blízkost, chlad sálající z jeho těla. Obemknul prsty své přirození a v pomalých pohybech po něm začal přejíždět. Jeho dech se prohluboval, jak zavřené oči propůjčovaly jasné obrazy na pomoc jeho bujaré fantazii. Bůh v jeho mysli nyní také klečel u jeho nohou, se stejně zarputilým výrazem ve své tváři, kapičky horké vody se dotýkaly jeho světlé pokožky a bádaly po každičkém zákoutí jeho štíhlé postavy. Proplétal se svými prsty skrze dlouhé černé vlasy, více za ně zatahal, než ho konečně donutil jej pojmout v horkost svých úst...

Prsty ruky, kterou se doteď zapíral o chladnou zeď, sevřel v pěst, jak se urputně snažil na co nejdelší čas, zadržet opojný pocit. Zápěstí druhé ruky ustalo ve svém pravidelně se zrychlujícím pohybu, když její prsty potřísnilo několik kapek lepkavé tekutiny, kterou ihned smyla tekoucí voda. Cítil, jak napětí celého těla polevilo a odcházelo s mírným brněním až v konečcích prstů. Dlouze vydechl a promnul si rukama obličej, než opět otevřel oči, vstříc kruté realitě a skutečnosti, že byl ve sprše jako vždy sám. Zbytek času v proudu tekoucí vody zkrátil na minimum, kdy jen v rychlosti umyl své tělo a vlasy.

Hodiny ukazovaly půl třetí ráno. Spánek již postrádal smysl, protože než by se k němu vůbec dobral, volal by mu jistě Fury s otázkou, co to mělo v noci znamenat. Oblékl si jen rifle, bílé tričko a rozhodl se, že je vhodný čas na pokročení ve svých projektech, kterých měl rozdělaných hned několik. Seběhl dvě patra schodů ke své dílně a zastavil se už notný kus před, když si všiml postavy sedící před prosklenou stěnou, opírajíc se o ní zády. „Co tu děláš?" Zeptal se klidně a učinil několik zbývajících kroků, aby došel až k němu.

Bůh Lsti jen nepatrně pokrčil rameny a věnoval mu smířlivý pohled „Já... sám pořádně nevím. Asi prostě... ti jen dlužím omluvu?"

Tony jen přikývnul a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Naťukal několikamístný kód a zámek dveří povolil. Prošel beze slova do místnosti, ale nechal za sebou otevřeno. „Jo a mimochodem, vrátil bys zpátky Jarvise?" Otočil k němu svůj pohled a sledoval nejistotu se kterou bůh vkročil za ním.

„Pane?" Ozval se jemu tak známý hlas.

„Jarve, ulož si do protokolu, že za žádných okolností nebudeš kontaktovat Shield nebo jeho agenty pro případ výpadku energetického zdroje. Jediný přístupný kontakt je Bruce, jasný?" Přešel ke svému pracovnímu stolu a hledal ve změti chaosu své poznámky.

„Ani v případě Vašeho bezprostředního nebezpečí, pane?"

Tony si jen povzdechl. „Zařaď Lokiho, Ásgardského prince mimo listinu možného bezprostředního nebezpečí."

„Ano pane."

„Věříš, že je to moudré rozhodnutí?" Ozvalo se po jeho boku. Loki se zády opřel o pracovní stůl a sledoval tvář druhého muže.

„Každý děláme chyby. Některé mohou být osudové, ale bez nich by to byl bídný a hlavně nudný život." Věnoval mu Tony úšklebek a setrval s pohledem na jeho tváři o něco déle. „Kolik ti vlastně je?"

Bůh lsti se jen pousmál. „V přepočtu na vaše roky, bych byl sotva plnoletým."

„A bez toho?" zajímal se Tony, zatímco listoval ve změti papírů.

„Je mi desetkrát více než kolika se dožívají dlouhověcí obyvatelé Midgardu. Stále jsem bohem." Věnoval mu jeden ze svých povýšeneckých pohledů a vzal ze stolu jeden z mnoha šroubováků.

Anthony jen přikývnul a znovu věnoval svůj pohled postavě vedle sebe. „To musí být děsná nuda."

„Občas vskutku ano" protočil nástrojem mezi prsty.

„Nesahej na mé věci" upozornil ho, ale bůh s rukou ucukl, když se mu pokusil šroubovák vzít. Stark jen pozvedl obočí.

„Jen se bavím" pousmál se a natáhl ruku s kusem nářadí k němu, aby vzápětí zase ucuknul, když se jej druhý muž opět pokusil vzít. Místnost naplnil tichý smích.

„Chceš se bavit?" Anthony přešel až do jeho blízkosti a ušklíbl se. „Stále jsi tak zatraceně vysoký."

„Irituje tě to?" bůh se ve svém postoji ještě o něco více narovnal, čímž ještě zvětšil výškový rozdíl. Napětí mezi nimi opět rostlo do závratných výšin.

„Mám rád výzvy, ale výška u tebe není tou největší výzvou" věnoval mu Tony úsměv. Dovolil si, se prsty lehce dotknout kůže na jeho krku, těsně pod jeho uchem. Na hřbetu ruky ho šimralo několik pramenů černých vlasů. Čekal na jeho reakci, ale žádná nepřišla. Bůh se ani nepohnul. Jeden druhému pouze upřeně hleděli do očí, čekajíc na reakci toho druhého. Minuty plynuly v pravidelném rytmu jejich nepravidelného dechu. Přesně tohle spadalo to těch výzev, kterých se Anthony Stark nedokázal tak snadno vzdát. Zachytil jej za boky a donutil ho tak se posadit na jeho pracovní stůl. Útroby jeho těla se sevřely ve známém pocitu vzrušení, když udělal dva kroky nezbytné k tomu, aby se opět nacházel v bezprostřední blízkosti boha. Zajel prsty do černého sametu jeho vlasů. Probíral se jimi a užíval si jejich hebkost, než je sevřel ve svých prstech a trochu jimi trhnul.

„Troufáš si příliš" přimhouřil varovně oči Loki.

„V tom tkví celé to napětí, princezno." Zašeptal mírně zastřeným hlasem miliardář, jeho oči tmavly vzrušením.

„Přijal jsi jako svou výzvu mě pokořit?" Vysmál se mu bůh do tváře.

„To ty ses chtěl bavit." Vrátil mu stejným tónem Iron man.