Iluze života

16.Kapitola

Bůh lsti se nad poslední poznámkou smrtelníka jen pousmál a naslouchal jeho vzdalujícím se tichým krokům, dokud za ním nezaklaply dveře a ve věži nastalo hrobové ticho. Sám několika tichými krůčky přešel k vysokým oknům a jako už mnohokrát se zahleděl do dálky města. Unaveně si prsty promnul oči a ztuhlý krk, dnešní den jej stál příliš mnoho sil a ubíjelo jej vědomí, že to nikam nevedlo. Kolik zatracené černé magie musí použít, aby si ho Ásgard milostivě všiml. Moc dobře si uvědomoval, že slova smrtelníka v sobě nesla velké množství pravdy a pokud Thanos znovu otevře bránu pomocí Tesseractu, nebude nikdo v bezpečí a rozhodně ne on sám. Před očima se mu míhaly okamžiky strávené v temném prostoru místnosti, kde jej titán držel a všechny způsoby jakými se ho snažil přimět promluvit. Nad New Yorkem se stahovala tmavá mračna jako předzvěst toho, co má přijít. Zatřepal hlavou, aby vyhnal černé myšlenky a rozešel se ke svému pokoji. Našlapoval v tichosti dlouhými setmělými chodbami, kde jediným zdrojem světla bylo příjemné drobné osvětlení v odstínu modré, které doprovázelo všechny chodby napříč Stark Tower. Stále více uznával tomuto smrtelníkovi jeho inteligenci a vynalézavost, jistý smysl pro vkus a eleganci.

Zastavil se. Od jemu přiděleného pokoje jej dělilo ještě několikero dveří, něco ale narušovalo absolutní klid, jež v budově panoval. Zaposlouchal se do zvláštních zvuků. Mnohé připomínaly naříkání jiné tiché prosby. Pocítil zvláštní pocit úzkosti, sevření v jeho hrudi. Bylo mu to až příliš známé, ty noci, kdy jej doprovázely noční můry. Učinil několik dalších tichých kroků, než stanul před dveřmi, za nimiž smrtelníka doprovázel Nightmare v jeho snech. Nejistě se dotkl dlouhými prsty chladného kovu otvírání dveří.

„Toto bych Vám nedoporučoval, pane. Pan Stark si výslovně nepřál, abyste vstupoval do jeho soukromých prostor." Loki s sebou trhnul a ruku stáhl zpět k tělu. Zcela zapomněl na neustálou přítomnost, až příliš inteligentního stroje.

„Omlouvám se Jarvisi" ušklíbl se bůh a jediným mávnutím ruky, za doprovodu zelené mlhy, jej zcela vyřadil z provozu. Znovu prsty obemkl kliku dveří a s největší opatrností je otevřel. Naskytl se mu pohled na otevřený prostor ložnice, kterou osvětlovalo jen několik pruhů měsíčního světla, které se ještě neskrylo za přicházejícími mraky. Tak jako v celé věži, byla místnost vybavena tím nejmodernějším nábytkem a elektronikou, přesto zde bůh pociťoval zcela jinou energii. Možná za to mohly občasně chaoticky uspořádané věci, poházené oblečení nebo těch několik fotografií zavěšených na stěně.

S tichostí ladného našlapování šelmy, přešel setmělý pokoj až ke smrtelníkovi. Jeho tvář byla stažená úzkostí a strachem, oči pevně semknuté, na čele se rojilo několik nepatrných krůpějí potu. Házel s sebou, naříkal. Stažen hloubkou noci do děsivých pavučin svých nejhorších snů. Bůh lsti jej krátkou chvíli jen mlčky sledoval, než se s největší opatrností posadil na úplný kraj jeho postele a studenými prsty se něžně dotkl jeho spánku. Jemné provazy zelené mlhy se ovinuly okolo jeho prstů a přecházely na tělo smrtelníka. Proplétaly se jako klubko hadích mláďat jeho vlasy, okolo jeho krku a s jasnějším zábleskem mizely u jeho spánků a čela.

Tělo spící osoby s sebou přestalo házet, jeho srdeční tep i dech znovu pomalu přecházeli do běžného rytmu a bolestně stažené svaly v jeho tváři povolily. Místnost znovu zaplnilo ticho.

Loki ještě krátký okamžik vyčkával s prsty v blízkosti jeho tváře, než se zcela uklidní. Zvedl se ze svého místa a plánoval ve stejné tichosti s jakou do ložnice vešel, ji i opustit. Trhnul s sebou, když jeho zápěstí, pevně sevřela jiná dlaň. Setkal se s přísným pohledem oříškově hnědých očí muže, který už nyní seděl a upíral na něho svůj pohled.