Iluze života

9.Kapitola

Uběhl necelý týden od Lokiho rozhovoru s matkou, od rozhodnutí opustit Ásgard. Jak bůh Lsti očekával, Odin z toho nadšený nebyl. Ne že by ho nějak trápil odchod Lokiho, ti dva se sobě navzájem vyhýbali, jak jen to bylo možné. Vlastně ho mladší z princů od onoho rozhovoru v korunním sále neviděl. Ale skutečnost, že by Thor měl bez dozoru opustit rodnou říši, ještě po jeho boku, mu nedodávala klidnému spánku.

To, že k obavám měl ve skutečnosti Odin jiné důvody a že jeho strach zahrnoval i Lokiho osobu, by si bůh lsti beztak nikdy nedokázal připustit.

Každý večer navštěvoval svou matku. Dlouhé hodiny s ní rozmlouval, přijímal její rady a naslouchal jejím obavám. Jeho vztah s Thorem se opět dostal do běžné roviny, jednoho večera se dokonce připojil k oslavě, jež uspořádali Thorovi přátelé, než je na delší čas opustí. Loki by pravděpodobně odmítl, ale udělal tak už jen pro odvahu Lady Sif, která za ním osobně přišla a požádala jej o to.

O událostech onoho večera, kdy jej Loki políbil, již nepadlo jediného slova.

Čím více se blížila jejich cesta, tím více nervozity, napětí a zvědavosti v sobě pociťoval. Ukládal si na stranu své věci a byl vděčný za svou magii, protože ve skutečnosti by s sebou tolika věci táhnout nemohl. Věděl, že jako první navštíví Álfheim, jinak také nazývaný Ljósálfheim. Byla to říše světla, světlých álfů, nejbližší spojenec Ásgardu. Álfové byli mocní čarodějové, velice inteligentní a uctívali mnoho přírodních duchů. Nikdy dříve to místo ani jeden z princů nenavštívil. Ale vše co do nyní Loki o Álfech a jejich říši slyšel mu bylo nějak sympatické. Jejich smýšlení, imponovala mu jejich inteligence spojená se souzněním s přírodou. Rozhodně jej to nadchlo více než Midgard, kam zatoužil jít Thor. Jistě že se s ním pohádal a samozřejmě, že si prosadil své. Že k tomu bylo potřeba trocha intrik a lsti? Pořád jako bůh musel alespoň občas dostát svého jména...

Časný ranní vítr se zlehka opíral do korun stromů, jejichž listí šumělo v tichém doprovodu ptačího zpěvu. Nebe bylo bez jediného mráčku a do mírných vln Ásgardských vod se opíraly první paprsky slunce. S matkou se rozloučil už večer. Loki razantně zamítl její doprovod k Bifrostu, protože by to také znamenalo pravděpodobné setkání s osobou, jež netoužil potkat. Vítr si pohrával s jeho rozpuštěnými vlasy, kráčeli mlčky, bok po boku, duhovým mostem. Heimdall je již měl očekávat. Jak pokračovali blíže ke zlaté kopuli, Lokiho kroky nejistě zpomalovaly. Do konečků jeho prstů se dostával chlad, po strážci meče nebylo ani stopy. Byli už téměř u svého cíle, když bůh Lsti zastavil úplně. „Thore..."

Jmenovaný se také zastavil a obrátil k němu pohled. „Děje se něco?"

Bůh lsti se nejistě rozhlédl kolem sebe. Vše se zdálo být, jak má, proč tedy cítil ten zvláštní pocit. „Měli bychom se vrátit."

Hromovládce mu věnoval úsměv a vrátil se o pár kroků k němu. „Loki" položil mu ruku na rameno „nic se neděje, všechno bude dobrý." Věnoval mu další široký úsměv.

Lokiho to trochu urazilo. Choval se k němu jako ke slaboduchému, jako by pocity bouřící se jeho nitrem byli pouze spojitostí toho, že opouštěli Ásgard. Věnoval mu mírný úšklebek a vyrazil dál ke zlaté kopuly. Hrdě pozvedl hlavu a setkal se s pohledem rudých krvavých očí, zlým škodolibým výrazem vysokého ledového obra. „Laufey..."

Otočil svůj pohled na Thora a všiml si, jak ze tmy stromů na druhém konci mostu vycházejí další desítky ledových obrů. Srdce v jeho hrudi přešlo do nepravidelného rytmu.

„Loki... můj synu." Vysoký obr udělal několik kroků a vyšel na most před oba bratry, za jeho zády se objevilo několik dalších ledových monster.

Koutek rtů boha lsti se zvedl do zlého úsměvu, svůj pohled obrátil na Thora, který již v ruce dřímal své kladivo. „Příště už ze mě nedělej ufňukané děcko, když se něco děje." Věnoval mu jeden z mnoha úšklebků, ve svých prstech již pevně svíral dvě ostré dýky. Proud zelené energie se přehnal mostem a zamířil přímo k paláci...

Bojovali s Thorem bok po boku tak jako už mnohokrát. Odráželi útoky svých protivníků, přesto zde byl rozdíl. Nikdo z těch, kteří útočili na Lokiho, neměli úmysl jej zabít. Naproti tomu oproti Thorovi jich stála přesila v čele s Laufeyem. Celým palácem se rozezněla siréna, tedy Lokiho kopie vyslaná k samotnému Odinovi, splnila svůj úkol. Další z mnoha úšklebků ozdobil tvář boha lsti. Prosmekl se pod rukama jednoho z obrů, využíval své obratnosti, aby se dostal blíže k Thorovi. Udělal parakotoul a zbavil se dalšího z útočníků.

„Princátko, už dříve jsem tě varoval abys ses do toho nepletl." Samotný král obrů Laufey stál proti Odinovu synovi. Thor s hrdým výrazem sledoval jeho tvář. Dělili je sekundy, než začal boj mezi bohem blesků a králem ledových obrů. Led a námraza začala obklopovat celý prostor mostu, k břehům přijížděli první vojáci z paláce.

Laufey i přes svou nezměrnou sílu na Hromovládce ztrácel. Nebo se tak alespoň zdálo do okamžiku, než ostré kopí průzračného ledu vyšlo vysokou rychlostí vstříc tělu protivníka. Protínalo vzduch, aby neomylně zasáhlo svůj cíl.

Lokiho celý svět se zastavil, když viděl tu scénu probíhat před svýma očima. Až rána jednoho z útočících obrů jej vrátila zpět. „Thore!" za pomoci své magie se okamžitě přenesl přímo před bratra, aby jej prudce odstrčil stranou. Ucítil štiplavou bolest na svém boku, chlad procházející jeho tělem, ztracenou rovnováhu a prázdný vzduch obklopující, objímající jeho tělo. Pevná půda pod nohama se ztratila. Halas boje utichal. Pokoušel se nadechnout.

„LOKI!!!" ...

Nebyl to hlas Thora, ani Friggy a přesto mu byl důvěrně známý. Hlas, který dokázal proříznout oblohu a snad i poručit větru, aby stál. Cítil dotek jeho ruky, jak se jej zoufale snažil zachytit. Poslední, co Loki uviděl, než jej pohltila tma, byla strachem sevřená tvář samotného Odina. V dálce slyšel vykřiknout Thora. Ten hlas se mu v uších stále ozýval jako ozvěna, dokud vše okolo něho neutichlo.

Pevně semknul víčka k sobě. Už nic není. Jen tma a ticho, když otevřel oči neviděl rozdíl, oproti tomu, když je měl zavřené. Nevěděl, jestli stále padal nebo už jej pohltila temnota. Necítil bolest na boku způsobenou zbraní určenou Thorovi, ani dotek ruky jež se jej snažila zachytit.

Znovu otevřel oči. Zemřel? Cítil svou magii ve svých prstech, brněla a probíjela se jeho tělem, jeho krví. Sledoval nebesa nad sebou, směs barev mísící se ve tmě. Mělce se nadechoval, nedokázal se pohnout, neznámá sila mu nedovolovala žádného pohybu, energie prýštící všude kolem něho bojovala s jeho vlastní magií, obklopovala jeho tělo a plnila jeho plíce těžkým vzduchem. Pojila se na jeho tělo, jeho krev. Dlaně ho nesnesitelně pálili. Tušil, co to znamená. Kořeny stromu Yggdrasilu, nikdo se odtud nikdy nedostal. Sílu stromu nikdo nedokázal vstřebat a neexistuje nikoho, kdo by přežil. Pohltí jej síla magie a tmy. Cítil, jak se jeho prsty třesou, neznámou magickou auru, která se kolem jeho rukou ovíjela jako had. Zavřel oči. Jen tma a ticho, jak dlouho ještě? Před očima se mu míhaly obrazce neznámých světů...

***

S trhnutím se probral. Celé tělo jako v ohni. Své dlaně jako by je hodiny držel nad plamenem. V hlavě na tisíce střepů.

„Ásgarďane" hluboký hlas vysoké statné postavy se odrážel od chladných kamenných zdí. Lokimu rezonoval v hlavě a podvědomě tušil, že to není dobré znamení. Vysoký titán se sklonil nad jeho postavou a propaloval jeho oči. „Víš něco, co potřebuji znát."