Iluze života

4.Kapitola

Loki mírně neochotně ustoupil z prostoru u dveří a nechal nezvaného hosta vejít do jeho komnat. Neviděl jediný důvod s Thorem o čemkoliv rozmlouvat, ale budiž, ať už měl jeho bratr na srdci cokoliv, bude mnohem méně zdlouhavé jej vyslechnout než se ho pokoušet zbavit. Přešel k malému stolku a nalil si šálek čaje „Co přesně tíží tvou mysl, že ti to nedá spát?"

„Proč se tak chováš? Co se stalo Loki? Jsme bratři, vždy jsme jimi byli. Hráli si spolu, bojovali a smáli se. Proč jsi nyní tak odtažitý, straníš se... temný..." Thorův hlas se ztrácel s tím, jak hledal vhodná slova. Jeho bratr pro něho znamenal mnoho a nyní sledoval jeho siluetu v potemnělém světle pokoje a zdálo se jakoby mladého muže před sebou ani neznal. Uzavřený, tichý. „Co ti řekl Volstagg na té oslavě?"

Mladší z bohů ustal v pohybu. Sledoval několik lístků čajovníku, jak zbarvují tekutinu v jeho šálku. Počítal kolik kapek deště dopadlo na okenní parapet, než se odhodlal k odpovědi. Dvanáct.

„Jsi sobecký... sobecký, egoistický, nedospělý spratek. Všechny okolo sebe bereš jen jako odpad u svých nohou. Nevidíš ani za hranici vlastního egoismu a ty bys měl vládnout nejen říši jako Ásgard ale všem Devíti světům!? Hráli si spolu? Smáli se? Jako nerozumné děti snad. Už ale nejsem malé dítě, které tě bezhlavě následuje. Které si neuvědomuje kolika pozornosti se ti dostává. Bujaré oslavy tvého úspěchu, ale kolik smrti za tím stojí? Kolik Ásgardských vojáků muselo padnout v bojích abys byl oslavován jako spasitel? Kolikrát ještě jen ti Odin sám odpustí jakýkoliv prohřešek? Thor Odinson, budoucí král..." hořkost v jeho hlase dusila jeho samého, musel se prudčeji nadechnout, aby srovnal tlak na hrudi.

„Loki..." jindy tak pevný téměř burácivý hlas, ztratil na své obvyklé síle. Bylo to jako tichá modlitba o čtyřech písmenech. Překonal těch několik kroků, které je dělili. Neměl z Lokiho strach i když jeho oči napovídaly že by byl na místě. Byl jeho bratr. Měl ho nadevšechno rád a nikdy mu nechtěl ublížit ani nikomu jinému. Sevřel jeho drobné tělo do objetí svých paží, zabořil svou tvář na pomezí jeho krku a tváře, nechal se šimrat na tváři havraní černí jeho vlasů, nechal své smysly vábit jeho zvláštní vůní a sluch zastřít tlukotem jeho srdce. „Neuzavírej se přede mnou, přestaň stavět své hradby. Vždy jsem byl a budu tu pro tebe. Nejspíš jsem to, co říkáš... tak mi pomoz. Jsi můj bratr, nejlepší přítel. Neopouštěj mě Loki. Potřebuji tě vedle sebe."

„Není jiného následníka Odinovi krve..." protnul svým hlasem absolutní ticho po nějakém čase mladší z bratrů. Setkal se jen s nechápavým pohledem modrých očí. „To je to, co mi řekl Volstagg."

„Cože? Ne to je nějaký..."

„Co?! Nesmysl?" Loki se hořce zasmál a odtáhl se z bratrova objetí. „Ta věta měla ublížit, zasáhnout a jen stěží by si Volstagg dovolil něco takového říct, pokud by v tom nebylo, byť jen prachu pravdy. Však to byl právě on, kdo celé roky byl pravou rukou Odina."

„Byl opilý, nevěděl, co říká. Neustále tě provokuje a baví se tím. Prostě to jen přehnal s alkoholem a vybral velice špatný způsob provokace. Jsme bratři, jsi Odinův syn. Přeci jsme spolu vyrůstali a on nás učil a my dva..."

Loki zastavil Thorovu zbrklou promluvu zdvihnutím ruky. Nepotřeboval, nechtěl to slyšet. Někde uvnitř něho, tichý hlas mu napovídal, kde skutečně je pravda které se bál. To něco jiné, co vždy bylo v jeho životě přítomné a dralo se napovrch.

„Jistě, protože my dva máme tolika společného, že to nelze popřít, že?" Tolik ironie, hořkosti v jediné větě Thor neslyšel už opravdu dlouho. Donutilo ho to zamyslet se nad možnou pravdivostí těch slov. Ale proč by Odin...

„Na tom nesejde Loki" sevřel jeho paže ve svých prstech a mírně s ním v důležitosti svých slov zatřásl „ať už je to jakkoliv, nic to nemění, nikdy to nic nezmění!" přesunul své prsty v důvěrném gestu, kdy jej zachytil za zátylek a opřel své čelo o jeho. Cítil, jak napětí bratrova těla mírně polevilo, svěsil svá ramena a nechal se stáhnout do náruče boha hromu.

„Pořád jsi jen neotesaný buran..."

Thora to donutilo k tichému smíchu a stejně jako vzácné luční kvítí rozevírá svá poupata pouze v záři měsíce i tato noc ukryla v záhybu tmy malý zázrak. Drobný, ale upřímný úsměv na tváři mladšího z princů. Jak dlouho jen setrvali v tomto vzácném okamžiku blízkosti, dvě duše svázané provazy osudu, které jejich okolí i oni sami ničili, aby je znovu a znovu těžce dávaly dohromady.

Někde v dálce té hluboké noci, hodiny na věži znovu uběhly s naprostou pravidelností svou trať a tři údery do velkých mosazných zvonů se rozléhaly celým městem.

Thor cítil, jak se bratrovo tělo znovu napjalo, nechtěl jej pouštět, ještě ne, ale Lokiho zmatený výraz, kdy se ohlédl ke dveřím a hned na to k oknu, ho ubezpečil, že to nebylo způsobeno jeho vlastní přítomností „Loki?"

Odpovědí mu byl jen varovně zdvižený prst. Bůh lsti přešel k okům své komnaty, jeho bosé nohy na kamenné dlažbě za sebou nezanechávaly jediného zvuku. Několik nekonečných vteřin zůstával stát u oken a sledoval hloubku noci pod sebou. Jeho pohled se v okamžiku, kdy se celým palácem ozvaly sirény vrátil k tomu bratrovu.

„Mrazivý obři..."