Iluze života

10.Kapitola

Litoval, že nezemřel po pádu z Bifröstu. Kolik času ještě. Jak dlouho už tu byl? Dny, týdny, měsíce? Ztrácel pojem o čase, o své vlastní existenci. Těžký vzduch nasáklý plísní plnil jeho plíce při každém těžkém nádechu. Kde vlastně byl? Neviděl více než holé zdi své cely a místnost ve které se ho snažili stále přesvědčit, aby jim řekl, co zná, aby se přidal k nim. Kdykoliv ho odváděli, zakrývali mu oči. Stejně tak když jej zraněného, téměř bezvládného, vláčeli chodbami zpět. Vlasy se mu jeho vlastní krví lepily k tváři, jeho regenerace začínala selhávat, rány se přestávaly hojit, přesto vždy dokázali odhadnout tu mezi, aby ho dostali ke dnu, ale nezabili.

Co na tom bylo? Proč jim to prostě neřekne? Nechali by ho poté jít? Pochyboval. Zabili by ho. Více než rány na těle, táhly prince ke dnu představy, které mu vkládaly do hlavy. Nedokázal se jim ubránit. Kolikrát ještě uvidí smrt Thora? Kolikrát ještě sevře v rukách mrtvé tělo své matky? Rány, výhružky... Věděl, že jim dochází trpělivost. Kolikrát ještě?

Trhaně se nadechl při zvuku otvírání těžkých kovových dveří, úpěnlivě skřípaly, když se do nich opírala těžká těla Titánových poskoků. Cítil, jak jej popadli za ruce, aby ho zvedli z místa na zemi a vláčeli ho chodbami vstříc dalšímu utrpení.

„Imponuješ mi svým odhodláním, Ásgarďane." Ne vždy tu byl on. Vlastně jej už dlouho neviděl. Nejčastěji na jeho místě stál jeho pobočník. Ten, který si říkal The Other. Měl mnohem méně trpělivosti než titán sám a jen těžce přijímal výsměch boha lži. I přes všechna zranění, mnohdy i to že nebyl schopen stát na svých nohou, Loki neupustil ze své povahy ani o píď. I nyní se těžce zvedl na své nohy, aby mohl vztyčit svou hlavu a čelit čemukoliv co přijde s hrdostí jeho vlastní.

Muž naproti němu se jen zasmál. „Tolika odhodlání a pro co? Myslíš, že tvé utrpení ukončím? Že tvůj výsměch a provokace mě donutí to s tebou skoncovat? Jsi proklet věděním, víš, čeho jsem schopen, přesto jsi stále odhodlán tomu čelit. Dej mi to, co chci vědět, přidej se na moji stranu a zahrnu tě bohatstvím, pomohu ti dosáhnout toho, po čem toužíš."

„To dřív hrábě pokvetou." Loki při ostré ráně do tváře ztratil rovnováhu. Opět klečel na chladné zemi, v uších mu pískalo a cítil pramínek karmínové rudé, jak mu stéká po rtech. Jen mlhavě vnímal, že do místnosti vešla další osoba, její rychlé kroky, vzdálený rozhovor. Mluvili o Tesseractu, Zemi... Našli ho, věděli, kde je jeden z kamenů. Pokusili se ho získat. Neúspěšně.

Silná ruka muže sevřela jeho hrdlo a vytáhla ho zpátky na nohy. „Ještě budeš prosit abych tě zabil. Budeš doufat v něco tak sladkého jako je smrt."

„Midgard je pod ochranou Ásgardu. Nikdy nedostanete to, co chcete..." chraplavý, přesto pevný hlas. Následovala další rána, další bolest vystřelující do jeho páteře a hlavy. Znovu skončil svým tělem na chladné zemi.

„Můj pane, dovolte mi Vás vyrušit. Brána bude již za okamžik otevřena." Úlisný vlezlý hlas. Loki přesně dokázal určit komu patří, mnohem více jej ovšem zaujala informace, se kterou přišel. „Dovolte mi postarat se o Vašeho vězně a nenechte se již rozptylovat před Vaší cestou."

„Ještě se setkáme, Ásgarďane." Hrubý hlas doprovodily hlasité kroky a zavírání dveří. Loki propnul své prsty a znovu je sevřel. Z posledních sil, za pomoci své magie doprovázel Titána rozsáhlým komplexem chodeb. Naděje, leč nepatrná.

„Můj pán je k tobě příliš milostivý. A nyní, až získá další z kamenů, stane se nepřemožitelným." Slizký tvor došel až do jeho blízkosti, aby vedle jeho těla podřepl. „Tvoje největší noční můry se stanou skutečností, uvidíš smrt všech, které miluješ. A nakonec, stejně ochotně řekneš vše, co můj pán žádá." Skláněl se nad bohem Lsti a mluvil o smrti jako o tom nejsladším potěšení.